Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Astrosaur do toho šlapou naplno a snaží se z rozdělaného ohně vyvolat široko daleko viditelnou vatru. Debut Fade In/Space Out z roku 2016 byl zaručený úspěch. Důkazem toho, jak kapela trefila hřebík na hlavičku, je nejen to, že si je na turné pozval Ihsahn, ale také fakt, že po novém albu sáhlo vydavatelství Pelagic Records. To je pro mě jakýmsi etalonem kvality a zárukou nevšedního poslechu. Zároveň to ale znamená, že album, které se jmenuje Obscuroscope, dostojí svému názvu a mnohým bude připadat minimálně divné.

A proč by nemělo? Řízený chaos začne dávat smysl až po několika opakovaných dávkách a zároveň zůstává náročnou hrou, při které platí zásada co nejdřív se zorientovat. Jen stěží mohu tuhle záležitost nazvat jako masovou a nejspíš zůstane trošku ve stínu. Každopádně album má neskutečný drajv, valí v neutuchajícím tempu a během kaleidoskopu šesti skladeb dochází ke střídání různých dějů stejně nenásilně, jako se mění roční období. Pro rychlou a povrchní orientaci by se dalo říct, že Astrosaur mají stylově blízko k maďarským Special Providence. I přes rozdíly, které se postupně vynořují na povrch, mají podobný styl práce, kterou bych nazval cestovatelskou odyseou krajem hudebních experimentů. V melodiích byste těžko hledali netušené krásy hudebních orgasmů, vládne jim podivnost a celou dobu se snaží otevřít posluchači hlavu a rozjet jeho badatelský pud. Jsou divné, jen někdy se jejich smysl dokáže zhmotnit v logickém postupu začátek - konec. Do přirozeného běhu věcí rády vstupují rozličné zvuky a nápady, které připomínají pouze rozpracované části. Proto mám někdy dojem, že je album jakýmsi polotovarem, který by ještě potřeboval dobrousit.

Nejpodivnější je, že se opakovaně zamýšlím nad tím, jestli se mi ta hudba vlastně vůbec líbí, nebo ne. Jestli mě spíš zajímá její podivná struktura a trochu masochisticky se motám v jejím prapodivném rytmu, nebo mě chytla obskurní neosobnost těžkého melodična. Každý by na albu dokázal najít a určit místa, která se dají nazvat krásným hudebním zážitkem, ale jsou jako ostrůvky v moři členité, neobydlené planety. Na ní vládne experimentálně - instrumentální počasí, a to už vyžaduje pořádnou dávku sebezapření a silnou vůli. Astrosaur dávají do svých nástrojů vše, jejich hromobití je hlučné a ostré jako rašple, když využívají důrazu krátkých, rytmických motivů vrnících napětím jako elektrické vedení, a do nich pak zaplétají podivné melodické nápady. Těžko bych ale někomu vymlouval názor, že kapele jde hlavně o to ukázat svoji instrumentální zralost a osobitost. Album je na pohmat neosobní, trošku chladné a odcizené, ale není prvním ani posledním zástupcem tohoto druhu. Právě tyto speciality dotváří širokou a pestrobarevnou nabídku hudebního světa.

Hodnocení zůstává stejné jako posledně, a tedy vysoké. I přes náročnou poslechovost hodnotím kladně neokoukané postupy a prapodivnou strukturu této obskurní nahrávky.