Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Grungeoví nihilisti Snyder se po dva roky starém EP Lucky Peanut vrací, tentokráte s regulerním albem Demons Eat Baby Carrots, které vyjde na CD a MC. Deska obsahuje dvanáct písní, reflektujících další dva roky života nádražních krys v železobetonové děvce, jménem Plzeň, se vším, co k tomu patří. Průrazný špinavý riffy, dobře mířený popový melodie, upřímný texty a hlavně to srdíčko!

Tak přesně tahle zpráva nám došla do e.mailu a mě by zajímalo, co vy na to? Zaujala? Nezaujala? Pustili byste si desku uvozenou tímto? Já jsem to udělal - jednak jsem od Snyder už něco málo slyšel, jednak jsem něco málo slyšel i o nich a pak já rád starý grunge, když to ještě byl grunge. Ale aby nedošlo k mýlce, desky Pearl Jam, Soundgarden i Alice in Chains si kupuju do dneška a více méně je mám rád.

Nicméně Snyder mají s uvedenými kapelami společného jen málo a je třeba uvést jméno čtvrté - jasně, Nirvana. Tam směřují všechny myšlenky při poslechu, odtud pramení všechny inspirační zdroje, tam je potřeba hledat vzory. Ostatně právě tohle - a řekněme si to rovnou - je určitě nejslabší článek nahrávky. Ta podoba je tam prostě moc velká a místy to skoro zní jak pokus o revival, a to bez ohledu na to, že Snyder fungují rovněž jako power trio.  

Kolem toho se pak točí tak nějak všechno. Životní zpruzenost nihilismus přiznává už nahoře uvedená zpráva a o náplni textů je pak prakticky rozhodnuto. Na druhou stranu si jasně vzpomínám, že tak před deseti patnácti lety bych se asi cítil jak ryba ve vodě a i v této době mi je tento způsob bližší než bláboly intelektuální hloubka noise rockových kapel blízkých Praze. Lze pouze litovat, že se vše odehrává v angličtině, protože s ohledem na zeměpisné působení (a ambice) Snyder by mi čeština přišla jako mnohem logičtější řešení.

Hudební obsah jsou základní poučky garážového rocku a k životu i štěstí to naprosto stačí. Neobjevuje se nic, nic se ani nekomplikuje a kytara má na můj vkus až příliš tvrdý booster, ale s tímhle vším lze existovat. Stroj se zadrhne jen občas (Trumpsucker, Exit to Cockshire) a většinou hrne tak jednoduše, že vlastně nemá co zkazit.

Slabou stránkou jsou bohužel vokály, kterým je dobře v takové polo-křikové poloze, ale jakmile se rozhodnou pro cokoliv jiného (práce s hlasem, nedejbože zpěv), nastává průšvih s nádechem lokálního undergroundu (obzvlášť tragické v Karma Dept). A když se k tomu přidá ne vždy přesvědčivá výslovnost, dojmy jdou dolů směrem k pivnímu punku bez pardónu.

Takže garáž. Takže hromada špíny, vzdoru a hlavně nic neřešit. Protože jinak by se děly věci, co ani papír nesnese.