Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Vkládat naděje do ničím nerušeného, klidem prosvíceného poslechu hudby Gnaw Their Tongues je prakticky zbytečné. Tady si neodpočinete, nenajdete vnitřní klid, žádnou rozkvetlou louku a jiné pohodlí. Album Genocidal Majesty jest ztělesněním ošklivosti, nepříjemnosti a odporu. Radostí pak skáčou všichni, kteří takové vlastnosti v hudbě oceňují, zejména když jsou tato srovnávací líčení myšlena v dobrém.

Představovat čtenáři tenhle projekt je asi zbytečné, ten kdo kapelu nezná, ji asi stěží porozumí, ten kdo se shledal neoslovený, nenajde zalíbení ani nyní (což jsou ve výsledku všichni ti, kteří článek nečtou). Takže zbývají věrní posluchači horlivě očekávající další příděl experimentálního bordelu, který kdysi býval možná black metalem. Dnes totiž v souvislosti s aktuální podobou Gnaw Their Tongues lze prakticky hovořit jako o noiseové záležitosti. Pravda, do typických Kopelovských hlukoruchů ještě kus cesty zbývá, ale berme na vědomí, že melodických pasáží se v přímém metalovém smyslu nedočkáme. Ale to vše známe přece už z minula. Akorát mi tentokrát přijde, že ten noise je přeci jen intenzivnější.

Pryč jsou nějaké struktury, které mohou připomínat skladbu, pryč jsou nástroje se svým prapůvodním zvukem. Vše je likvidováno, mučeno a znehodnoceno. Třeba taková bicí linka, která tam někde tluče rytmus. Ta je naschvál přebuzená a řádně natlakovaná, že slyšíte, jak se ten zvuk rozbíjí, jak se to tříští. Jde o následek něčeho, co možná mnozí stále nevnímají a co nese jméno Loudness War. Ovšem v tomto případě jde o autorský záměr, neboť partie je nejprve polikvidována hlasitostí, aby pak tato intenzita byla opět ponížena, aby vyloženě nepřečnívala přes zbytek použitých stop. To chrastění je záměrné, neboť dotváří nepříjemné pocity, které jsou jinde živeny nepříčetným rykotem vokalistova hrdla. Jinde zas blíže nespecifikovanými zvuky a ruchy, které tvoří mnohdy souvislou vrstvu něčeho, co snad můžeme nazvat melodií.

Můžeme vystopovat prvky industrialu, stejně tak i špinavého blacku, ale stejně mi to všechno v obecném výsledku budí dojem pravověrného noisu. Je to zřejmě dáno onou chladností a kovovou rezonancí. Nesmíme však opomenout ani snahy o jakési refrény, kde největšího efektu doznává první kus Death Leaves The World. Však si to pusťte a schválně jestli uhodnete čas, který mám na mysli. Je to jakési vygradování skladby, která se od samého začátku jeví jako neskutečně divná. Rozbitý zvuk a rozhádané dějství není devízou jen této ukázky, ale celého alba. Prakticky zde nenajdete žádný prostor pro oddych, stále se něco podivného odehrává, pořád se to někam tlačí i přes fakt, že tempo písní není závratné. Má to zkrátka zvláštní moc si s člověkem hrát a ždímat jej. Takže vám nakonec bohatě stačí těch pětatřicet minut, po kterých budete mít vymetýno jako už dlouho ne.

Když jsem psal recenzi na předminulé album, netušil jsem, s čím Mories přijde dál a vážně jsem si myslel, že jde o možný vrchol. Genocidal Majesty je novou metou, nově dosaženým cílem, který nemá obdoby. Ta deska mě svým způsobem baví a zároveň odpuzuje. Možná proto se k ní furt vracím a hledám v těch zvucích něco, co mi dá odpověď. Ty nepravidelné rytmy a pokřivené symfonické linky však nabízí jen další otazníky. Stejně jako nepříčetný vokál, při kterém máte dojem, že jde o hranici možného lidského výkonu. Je to síla… těžko přístupná, přesto podmanivá a příjemně nesnesitelná. Divný popis? Tak je to správně.