Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

S poslední řadovou nahrávkou At the Gates jsem si dal řádně na čas. Chtěl jsem dát čas nahrávce ukázat, co v ní je, bez smutkem načichlého vnímání se odklonit od nekritického hodnocení. Bylo vidět, že většina recenzí bylo ovlivněno smutkem z úmrtí ikonického growlera Tomase Lindberga a jen málo jich obsahovalo myšlenku, zda by tak vysoko desku ten dotyčný hodnotil, nebýt poznamenaná faktem, že vyšla pár měsíců po jeho smrti. Z The Ghost of a Future Dead hned z počátku zněl zápal, síla i zoufalství. Tomas své party zazpíval na jeden zátah, protože věděl, že další možnost už nebude mít… To je síla, ať už k nahrávce přistoupíme jakkoliv.

Jako většina fans At the Gates jsem obdivoval zejména alba z první etapy existence. „Ponávratové“ počiny jsem samozřejmě vítal s nadšením, už ale ne tolik jako ty z původní éry. Živost se neustále mění, náš vkus, energie…, nemládneme. Naivitu prvních krůčků nahrazuje profesionalita a po vzdorovitém hněvu často nezbude ani ťuk. Z desek At the Gates stále čišela nesmírná vášeň, ale ta se postupně vykrádala. K předchozí řadovce The Nightmare of Being jsem si cestu našel tak nějak napůl. Proto bylo mé překvapení z The Ghost of a Future Dead o to větší. Další taková už nebude. I kdyby kapela pokračovala bez Tomasova příznačného hlasu, bude všechno jiné.

V čem je tedy The Ghost of a Future Dead jiná než předchozí nahrávky? Stále z ní čiší typický rukopis, jednoznačné melodické vyhrávky i neměnný growl. Album se přiklání k větší přímočarosti a údernosti. Skladby jsou jasné, jednoduché a jdou přímo k cíli. Což poslední desky v takovém měřítku nenabízely. Pánové se na nich snažily o jakýsi progres a větší šířku deathu obohaceného o různé vlivy. Nebylo to špatné, ale aktuální drajv, diktát bez skrupulí mi k At the Gates sedí víc. Přes veškerou přímočarost zní The Ghost… notně moderně. Díky dobře padnoucímu zvuku a nespoutané energii zní At the Gates jako parta mladíků, kterým se daří držet prst na tepu vývoje extrémní muziky. Jedním z důvodů může být, že se do sestavy po několikáté vrátil Anders Björler. Produkce se věnuje každému z nástrojů, je mohutná a konkrétní. Krásně slyšíte každé cinknutí do činelu. Basa pulsuje a bere si často docela dost prostoru. A ty kytary…

V atmosféře skladeb vedle sebe koexistují death metalová robustnost, heavy melodika, thrashová syrovost i blacková černota. Vše dohromady zní krásně i drsně zároveň. Skladby uhání, nečekají. Do mocných ploch, neurvalých liskanců často vstoupí nádherná vyhrávka, na moment změní extrém v pohlazení. Tak to od At the Gates máme rádi, očekáváme to, a je pak příjemné, když i dostaneme. Intenzivní tah nahrávky dodává perfektnímu řemeslu punc jedinečnosti.

Ani po půl roce mé nadšení nevyprchalo. The Ghost of a Future Dead není prosta experimentů, ale jsou upozaděny. Prakticky každý postup, melodie, atmosféra či kytarový dvojzápřah… vše je velice dobře známé. Jen je vše podané s velkou grácií, vášní a jakousi radostí. Můžeme-li v tomhle případě o radosti hovořit. Je-li tohle album pomníkem At the Gates je pomníkem bravurním. V každém případě nehledě na okolnosti, Bez ohledu k okolnostem, At the Gates stvořili výtečnou nahrávku s typickými ingrediencemi.