Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jméno Ministry se u nás na webu vyskytuje docela pravidelně, a i když jsem to nikdy nepočítal, troufl bych si odhadnout, že v naprosté většině se jedná o nějaké krátké texty připomínající starší a hodně staré desky. Stejně tak si troufnu tvrdit, že napříč redakcí tuhle kapelu máme rádi nebo alespoň respektujeme a diskuze může být snad jen nad tím, kterou z desek má každý jeden z nás na vrcholu a jak pod ním následuje pořadí těch dalších. Za sebe vlastně ani nevím, jak bych tenhle žebříček sestavil - jsou dny kdy s velkou chutí sáhnu do dřevních osmdesátek, v nichž Al Jourgensen následně doplněný Paulem Barkerem nehleděli na střízlivost a stavěli pilíře rodícího se industrial metalu. Dneska jsem třeba poslouchal Filth Pig a Dark Side of the Spoon, což je druhá půlka devadesátek, a před pár dny jsem si připomínal období, kdy byl u kormidla amerického parníku George Bush Jr. a kdy Jourgensen chrlil neskutečnou síru směrem k Bílému domu.

Právě deskou The Last Sucker (2007) mělo podle mě všechno skončit a o legendu bylo postaráno. Leč nestalo se.

Následující desky jsme podrobně probrali ve dvou ze tří případů, takže v případě zájmu klikejte v pravém sloupci na dobové recenze a připomínejte. Album From Beer to Eternity (2013) nám za zmínku ani nestálo. Aktuální novinka dostala jméno Moral Hygiene a když byste začali počítat v diskografii Ministry, dojdete k číslu patnáct, což mi přijde slušný. Pokud jde o sestavu, která se na desce podílela, obsahuje celou řadu nových jmen zcela v souladu s tím, jak to vypadalo v předchozích letech. Kumpáni shluklí kolem Jourgensena jsou nestálí jak dubnové počasí a opětovně došlo k řadě personálních výměn, byť v naprosté většině je za všechno zodpovědný sám Jourgensen. Ve výsledku tak basák Paul D’Amour (ex-Tool) nahrál pouze jednu skladbu stejně jako protřelý bubeník Roy Mayorga (Hellyeah, ex-Ozzy Osbourne, ex-Soulfly, ex-Sepultura,...) nebo klávesák John Bechdel (ex-Prong, ex-Fear Factory, ex-Killing Joke). V konečném zúčtování mi to ovšem usnadňuje práci v tom, komu přiznat všechny zásluhy, protože pokud tady teď se vší vážností napíšu, že Moral Hygiene je naprosto mizerná deska, je aspoň zcela jasné, čí je to dílo.

Zcela upřímně jsem se při poslechu desky snažil, a to opakovaně, několikrát, v autě, v práci, v klidu doma, s dětma a manželkou, ale i bez nich. Nic. Začal jsem si opět psát poznámky, ale pak jsem je všechny podtrhl a došel k závěru, že poslouchám televizní zpravodajství s hudebním doprovodem. O tom, že je Jourgensen spíš politický aktivista potížista, snad není třeba pochybovat, ale nic se nemá přehánět a nikdy se nemá sázet pouze na jednoho koně. Můj pohled na věc. Moral Hygiene je v tomto ohledu extrémní a při poslechu opravdu jen zřídka nabývám dojmu, že na prvním místě byla muzika a až potom propaganda. Zcela ilustrativní je v tomto ohledu první, víc jak šest minut dlouhá skladba Alert Level, u níž jsem doposud nedokázal přijít na to, zda se jedná o regulérní skladbu nebo čisté intro. Na skladbu tam chybí jakákoliv nosná hudební myšlenka a na intro je to pekelně dlouhé. Nejhorší na tom je ale fakt, že deska v tomto duchu pokračuje i nadále. Ne a ne se rozjet. Dvojka Good Trouble nebo třeba sedmá Broken System jsou z úplně stejného, jalového těsta.

Docela zajímavé je, že na desce mě baví některé její detaily, jako třeba určité zvukové úpravy nepostrádající fantazii a dobře čitelný Jourgensenův rukopis. Baví mě harmonika v druhé skladbě, baví mě hostující Jello Biafra, byť „jeho“ skladba Sabotage Is Sex po slibném úvodu končí naprostým fiaskem. Ostatně šestá Believe Me má úplně stejný problém - když už se smíříte s tím otravně vlezlým motivem a přijmete ho jako fajn rockovou písničku, objeví se opět politická agitka a neskutečně, ale opravdu neskutečně otravný refrén s akustickou kytarou. A pak zase agitka... Je celkem paradoxní, že asi nejposlouchatelnější věc na albu je skladba Search And Destroy, kterou si Jourgensen vypůjčil z třetí desky The Stooges (to se psal rok 1973) a udělal z ní takový docela pěkný popěvek.

Někde od skladby Broken System deska kolabuje a já vypínám když už ne přehrávání, tak hlavu určitě. Lze brát vážně něco jako We Shall Resist? Jsou to stále titíž Ministry, na které jsem před dvaceti lety přísahal a dodnes uctívám jako tvůrce žánru? A co je proboha Death Toll? Má se mi to líbit? Nebo nemá? V těchto místech mi nejspíš unikají souvislosti a klidně si to přiznám. V poslední době mám občas pocit, že se vůbec hodně věcí nějak vykolejilo ze své běžné trajektorie. Nejen nová deska Ministry. Nejen Al Jourgensen, který se ze seriózního feťáka proměnil v klana budícího soucit. Společnost, politika, byznys, vztahy, média, prostá lidská komunikace. Na albu Moral Hygiene je pozitivní to, že ho lze snadno vypnout. S těmi ostatními problémy to bude horší. Ty si budeme muset odžít.