Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ten, kdo nese původní harmonii, tak by se dal volně přeložit název nové finské kapely Alkuharmonian Kantaja. Trojice, kterou vede mistr strun a vokálu J. Usurper, doplňován bubeníkem a parťákem z města Oulu S. Redeemerem, jen o klávesové nástroje se postaral "cizinec" D. Harbinger ze Švýcarska. Kapela představuje novou variantu avantgardního metalu vzešlého z blacku a evokujícího časy kapel Ved Buens Ende, Virus, Dødheimsgard, Fleurety a některých dalších. Blízkost Alkuharmonian Kantaja k Ved Buens Ende je pak to první, co vás zaručeně musí při poslechu debutové placky Shadowy Peripherals napadnout. A není se čemu divit. Pak tu máme čisté vokály, jejich dramatický přednes. Jedna věc je způsob frázování, druhá pak barva hlasu. J. Usurper mi vychází někde mezi Czralem, Garmem a sebou samotným.

Ty zdroje inspirace v původních jménech metalové avantgardy se prostě zákonitě objeví, samy naskočí. Jinak bych ale v tomto ohledu Alkuharmonian Kantaja už dal pokoj a nechal je živit jejich vlastní představu avantgardně metalové dimenze. Na první desce je ostatně dost prostoru na to zjistit, že kapela není žádným revivalem. Jistě, hudební cesta Finů je o následování vzorů, uctivé pokloně jim určené, ale pak už je hlavně o vlastní iniciativě.

Shadowy Peripherals je introspektivní cestou hluboko do hlubin lidské mysli. O hledání a nalezení původní harmonie. Je to hlavně temnota a neustálé pochyby, myšlenkový konfikt, co provází její povahu. A stejně tak charakter alba, kde se mísí hořkost a vztek s vizionářským přístupem. Neustále si se svými myšlenkami pohráváme a pozorujeme jaký dopad mají na naši fyzickou konstituci. Celý život se honíme za něčím, co možná ani není. Na jednu stranu žijeme ve zklámání, které si neseme skrz generace a snažíme se v něm najít pozorumění. Spojit si hladinu uspokojení s životem v moderním světě s primitivními pudy a kořeny v animální přirozenosti. Zkrátka přemýšlíme o existenci a najednou zjistíme, že jen živíme něco, co v sobě už léta nosíme - tu naši původní harmonii. Tak lze v kostce nahlížet na koncept debutové desky Alkuharmonian Kantaja. Ono to má své kouzlo, pěkně se pohrabat ve své hlavě a dostat se o něco dál, než nám dovolí povrchní vnímání.

Avantgarda Alkuharmonian Kantaja má své umělecké hodnoty, ale především se pevně drží metalového kopyta. Nedává zapomenout na svůj blackmetalový původ a umí znít velmi nekompromisně. V jejich ražení je to kombinace tvrdého jádra a teatrálnosti, jež z něj povstává a tančí na jeho základech. Hudební svět Finů je zamyšlený, bizarní a strašidelný. Podivné, za divadelní oponou se odehrávající představení, které v sobě mísí krutost a jemné avantgardní vlákna měnící black metal v podivuhodné vyprávění.

Výhrou je bezesporu to, že kapela dokáže být kreativní. Album nabízí slušné množství momentů, které nás zavedou do velmi zajímavých míst. V hlavní roli je jeho atmosféra, plná nástrah a mystifikace. Vedle Usurperových vokálů, kdy máme možnost si vyslechnout v podstatě vše od klenutých chorálů po afektovaný žabí vřískot z bažin, jsou dalším důležitým prvkem alba klávesy. Neukrojí si příliš velký krajíc, ale jsou věrným průvodcem. Mají hororové nastavení, kdy většinou stačí jen z pozadí nakrmit atmosféru jednoduchým zvukem, který rozdmýchá pochybnosti jinak dobráckého prostředí. Alkuharmonian Kantaja nejsou špatná společnost, ale je třeba se mít na pozoru. Tohle není úplně běžné vyprávění. Je ale poutavé a to také díky melodiím, které je kapela schopna z jinak docela hustě zamlžené nátury alba posunout dopředu. Je rozhodně čím se brodit a čím se nechat nalákat, děj desky se pořád proměňuje.