Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Docela mě láká hlouběji prozkoumat korelaci mezi momentálně dřímající newyorskou electropunkovou legendou Mindless Self Indulgence a ryze současným projektem HMLTD (původně Happy Meal Ltd., název změněn, aby z nich strejda Ronald nevysoudil tangáče). První jmenovaná kapela se s vulgární upřímností věnovala tehdejší informační přehlcenosti, oversexualizaci prakticky všeho a destruktivnímu hédonismu dané éry, čímž si, společně se svými legendárními koncertními projevy, zasloužila pozornost tehdejší mladé scény a udržela si v jistých kruzích doteď kultovní status. Druhá jmenovaná pak s podobným humorem i projevem promítá popkulturou pomatenou mysl dnešního posluchače, u kterého si po dobu pěti let udržela jeho zkoušenou pozornost až do vydání jeho prvního alba West of Eden. V čem že je mezi těmito projekty styčný prvek? Tím, jak efektně komentují svá témata zejména skrze jazyk osmdesátých let.

Už jenom při zběžném projetí fotografií kapely se zarytým homofobům samovolně vyhodí ruce z kloubů a veteránům osmdesátkových diskoték na lyžáku s YMCou začne podvědomě hrát v hlavě ústřední melodie klubu Modrá ústřice. Chlapci a chlapi tu 80s stylizaci s rezervou kdovíjak neberou a nejeden konzervativní otec mladého děvčete si vzpomene na vracející se noční můru o tom, jak si jeho dcera přivede domů nového kluka. Vzhledem k tomu, že kapela se jinak ke queer identitě nehlásí, dostala to pochopitelně sežrat v kontextu toho, že pouze zneužívá určitou subkulturní stylizaci. A kde to dostala sežrat? No tak, to dáte... ano, byl to samosebou magazín Vice. HMLTD ovšem neznázorňují v tomto směru jen věšáky letenského sekáče, nýbrž s tématem genderového prolínaní pracují zajímavě a celkem chytře i ve svých textech. Ale nejdříve k hudbě.

Položí-li vám někdo někdy otázku, jakou posloucháte muziku a vy obligátně odpovíte "Já poslouchám tak nějak všechno.", výjimečně to nebude obvyklá debilní lež, pokud si občas do uší pustíte West of Eden. Tahle deska si totiž dělá opravdu co chce. Přitom je z ní ale pořád cítit určitá profesionální zdrženlivost, záhadně nevlastní tomu, co si představíte pod mladými hudebníky, kterým mažou účty na sociálních sítích a Sony je vyhodilo ze své stáje ještě dříve, než jim vydali slíbené první album. Celá deska začne poctivou bassovou linkou jak ze starých alb Red Hot Chilli Peppers, v druhém (a nejlepším) tracku zase přivalí s nejhutnějším triphopovym rytmem, co jsem slyšel od Björčina Army of Me. Gender-bender dvojice písní o zpěvákovo alteregu Joanne pak v polovině stopáže vyloženě probudí celou desku v rytmu rozjařeného honkytonku. Dočkáme se i dnes obecně vzácné připomínky mladistvého brojícího popového optimismu (Blank Slate) či znejisťujících industriálních postupů v písni Death Drive.

Z výše uvedeného nicméně musí vyplývat, že zdali má album nějaký problém, je to nekoherentnost. A skutečně ani několik poslechů mě nedokázalo zpočátku zbavit přesvědčení, že poslouchám tak trochu hala-bala seřazenou kompilaci songů, který si vybrala kapela po pěti letech hraní na své první album. Onu pověstnou nit jsem ale nakonec přece jenom našel, a to skrze texty a vokální projev. V těchto elementech se teprve začne vyjevovat ten (ne)obyčejný příběh o hledání krásy skrze oproštění od standardní identifikace, vyžadované zkostnatělými zvyklostmi. Ať se již jedná o identifikaci genderovou či uměleckou.

I přesto je však ona hudební neukotvenost stále největší slabinou alba. Je samozřejmě příjemné těšit se s každým songem, co přinese další den, protože se zde fakt můžete dočkat čehokoli, nicméně místo toho, abyste po doposlouchání měli pocit, že jste právě slyšeli album, máte pocit, že jste právě slyšeli akorát několik písniček. Dobře napsaných a zábavných písniček, ale díky tomu postrádajícímu kontextu pak bohužel pozbývajících kýženého dopadu. Vzhledem k tomu, jakou hudební škálu deska zaobírá, je dost pravděpodobné, že si z ní spíše udělá ve výsledku každý svůj playlist tím, že si z ní vyřadí písně, které ho netankují (za mě to bude jednoznačně hranici kýče překračující Nobody Stays in Love). Je to asi obhajitelný přístup, ale z mého hlediska problematický. Možná jsem zdeformován těmi blackmetaly, kde interpreti zahajují nový hudební projekt kdykoli si koupí novou kytaru.