Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Nazca Space Fox - Pi

Nazca Space FoxPi

Jirka D.9.10.2019
Zdroj: CD v 4-panelovém digipaku (# TON 068) // promo od agentury Creative Eclipse PR
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Druhé album Nazca Space Fox přináší docela obyčejný pohled na vyčerpaný žánr, což je kombinace, se kterou lze jen těžko překvapit.

Nazca Space Fox je tříčlenná čistě instrumentální kapela z německého Frankfurtu a debutovala stejnojmennou deskou v roce 2017, o které promo materiály mají potřebu sdělit především to, že byla poměrně rychle vyprodaná. Druhá deska se jmenuje krátce Pi a na konci letošního září se o její vydání na CD a vinylu postarali na vydavatelství Tonzonen Records. Co nabízí? Především nic převratného, co by mělo nějakým zásadním, anebo i docela nepatrným způsobem posunout hranice stylu, který si kapela vybrala jako ten nejvhodnější způsob svého vyjádření.

 

Psát o instrumentálních kapelách v tom smyslu, jak to mají bez zpěvu složité, je příslovečné nošení dříví do lesa, bylo o tom odvyprávěno už dost. Instrumentální rock NSF lze nejjednodušeji označit jako post-rock, s trochou fantasie jako psychedelic rock a patří do kategorie těch lehčích a subtilnějších. Ono taky vymyslet něco víc se sestavou vykostěnou na kytaru, basu a bicí, kterou podle všeho z playbacku doprovází klávesové linky, je nadlidský úkol. Spokojit se proto budete muset se základním přešlapováním po kytarových efektech, kde kvákadlo je vrcholem tvůrčích snah a veškerého umění vůbec. Po pravdě není toho moc, čeho by se mohl našinec chytit a deska jako celek působí především dost obyčejně.

 

Nazca Space Fox band

 

Hudebně bych tvorbu této kapely položil někde mezi řecké Naxatras (psali jsme o nich třeba TADY) a německé kolegy Long Distance Calling ve svých počátcích (o nich zase TADY). Z těch prvních je důležitá především jejich spontánnost a živé nahrávání (u Řeků navíc ještě na pásy), z těch druhých způsob výstavby kompozic, které se postupně rozvíjí a gradují ve strhujícím finále (v případě této kapely se o to pouze snaží). Konkrétně onu zmíněnou desku Avoid The Light (2009) lze v tomto ohledu považovat za jeden z etalonů žánru, narozdíl od této desky Pi, která zkouší něco podobného, ale s mnohem žalostnějším výsledkem.

 

Zajímavé je, že všechny skladby na desce mají relativně delší stopáž, nejkratší z nich má šest minut, ta nejdelší přes deset ... tedy překvapivé nejsou ty délky, ale to, že si na nich kapela nevylámala zuby (což jsem upřímně čekal) a dokáže s nimi v rámci možností slušně pracovat. A to navzdory tomu, že v některých pasážích všechno připomíná spíš studiový jam, který jen někdo omylem nahrál a bylo mu líto ho vyhodit. Jakkoliv je ale vystavění kompozic docela slušné, jejich naplnění hudebními stopami je jednoduchoučké a místy docela naivní. Nedočkáte se žádné složitější techniky, žádných velkých nápadů a strhujících výkonů, ale pouze základních vzorců a pouček, kterým sice uvěříte, že je někdo nahrál naživo, ale tím to taky celé skončí.

 

 

Deska Pi ve srovnání se světovou první ligou neobstojí, a to ani vzdáleně. Je to taková post-rocková základka, možná sympatická a uvěřitelná co do tvůrčího entuziasmu, ale současně i na míle vzdálená něčemu, co by dokázalo oslovit někoho mimo okruh nejbližších přátel kapely. Nato už podobných a mnohem lepších nahrávek vyšlo prostě moc.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky