Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Aūkels - Ebwaidilīsnā

AūkelsEbwaidilīsnā

Sarapis10.6.2022
Zdroj: mp3, youtube, bandcamp
Posloucháno na: PC, mp3 player // AKG K240, Koss the Plug
VERDIKT: Síla v jednoduchosti Aūkels.

O jednočlenném projektu Aūkels jsem na prknech Echoes už prohodil pár slov v souvislosti s debutovým albem Raynkaym, ale byl to jen takový štěk v rámci říjnových Ozvěn, který paradoxně žádnou ozvěnu nevyvolal. Pojem Aūkels dosud zůstává ryze podzemní záležitostí pro podzemní lidi libující si v odbojové činnosti vůči mainstreamu a na tom se ještě nějakou dobu nic nezmění. Možná i lesní mužík Wojsław (alias Swaikstan) to ví a svou káru netlačí nikam, kde by píchl duši. Pokuřuje u své chajdy dýmku míru a mezi vařením sekyrkového bujónu a výrobou pálenky z listí a hub točí a míchá melancholické desky, jimiž zahání chmury, že mu nechodí pošta. Na nic dalšího není čas.

 

Ať už se moje představa o jeho stylu života slučuje s realitou nebo ne, rozhodně je mi sympatické, že alba Raynkaym i Ebwaidilīsnā přichází na svět bez pompy akčních lyric videí a neobtěžkaná limitovanými edicemi vinylů v šesti různých barvách. Ono se to možná bude ještě dohánět, ovšem takové samotářské samohonce sluší skromnost. O debutu Raynkaym jsem se vyjádřil obdobně střídmě, ale s dvojkou Ebwaidilīsnā mi to už nedalo a proto jsme dnes tady.

 

 

Wojsław je dle dostupných zdrojů namočený do více projektů a kapel. Většinou to rozjede s nějakým kumpánem ze slzavého údolí a spolu pak smočí v melancholii tu black, onde doom. S Aūkels vstupujeme do stínů atmosférického blacku a průvodcem je nám tentokrát jen Wojsław, který si jako pravý samotář vystačí sám se sebou a základním vybavením, např. bicím automatem. Pro nahrávku je tato skutečnost limitující leda v okamžiku, kdy se zaměříte na její zvuk. A tím vůbec nemyslím automat, který je naopak úplně v pohodě. Zvuk Ebwaidilīsnā je zahuhlaný a přebasovaný a připomíná dunění, které možná znáte, když se pokoušíte s ucpaným nosem mluvit v koupelně. Čili stejný případ jako debutová nahrávka a důkaz, že se Wojsław v tomto směru moc neposunul. Nebo mu to vyhovuje a posluchačům rovněž? U mě je to tak napůl.

 

S čím jsem naopak spokojen beze zbytku je kontinuita, s jakou Ebwaidilīsnā navazuje na svého předchůdce. Album pokračuje ve stejné činnosti jako nová směna u pásu a přesně to od Aūkels potřebuji. Nášup, který mě zavede na známou stezku, připomene staré příběhy a rozvine nové. Zvláštní smysl pro chytlavost začíná být pro Aūkels typický už na druhé desce. Do jisté míry by se dalo hovořit i o refrénech. Podobné je to s celkovým vyzněním nahrávky, která i přes agresivnější vokál, hutný zvuk a rychlá tempa působí přístupně a díky jednoduchým melodiím otevírá náruč dokořán. Že je to občas v doprovodu zvuků střelby na zimáku, je zase věc druhá a chyba bude spíš na straně přijímače. Nenechte se odradit.

 

Aūkels je volba jít cestou jednoduchosti. Škála pocitů z nahrávky není široká, ale melancholie, která z alba sálá a chytlavé melodie, které ji umocňují, stačí k slušnému zážitku.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky