Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Aussitôt Mort - Montuenga

Aussitôt MortMontuenga

Symptom28.2.2019
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Creative GigaWorks T40 / Beyerdynamic DT 770 PRO 32 Ohm
VERDIKT: Máte-li rádi například Cult of Luna, nemůžete s Aussitôt Mort šlápnout tak moc vedle, aby bylo zaděláno na velký špatný.

Dobrých deset let staré album francouzské post-hardcoreové mlátičky Aussitôt Mort není nic, v čem bych přímo ležel, ale poctivá muzika vždycky zanechá stopu a dokáže na nějakou dobu okysličit zatuchlý playlist. A to se partě z Normandie povedlo. Montuenga je sbírka osmi skladeb z dob před tím, než si hoši začali říkat Mort Mort Mort. A je v ní tolik chuti do života, kolik záhady je zakleto v designové obálce z pera nizozemské umělkyně jménem Mara Piccione.

 

Veskrze kytarová deska je poměrně bohatá na nejrůznější šestistrunné kreace a člověk si s chutí poslechne, kolik hravosti se do skladeb podařilo vpravit. Baskytara operuje ve stínu kytar a její přítomnost se dá více tušit než přímo číst. Bicí potěší jak zápalem, tak smyslem pro detail. Další nitku příběhu tvoří vokální doprovod podaný v rodném jazyce, formou nepříliš agresivního screama. Francouzština na mě v tomhle podání nepůsobí příliš zvukomalebně, ale svou hodnotu v celkovém součtu má.

 

Jedničku Mort! Mort! Mort! prohřálo cello a připomnělo mi dnes už neexistující domácí partu Unitra Diora. První třetinou duní silné riffy, po smyčcové mezihře marně čekám na gradaci, která nepřichází, škoda. Dvojka Une heure plus tard ožívá techničtějším přístupem a neúnavně vede posluchače za ruku po celých pět minut. Standard nastavený v úvodu desky se s odehraným časem porůznu replikuje a překvapí snad jen výdrží dobrého vkusu. Akustický nástup šesté Le kid de la plage potěší stejně jako melodická pointa refrénu. Jsou chvíle, kdy při poslechu přijde na mysl jméno Mastodon a možná, že něco z patosu amerického giganta v sobě precizní hra francouzů nese. Přinejmenším osmá Le prophète de malheur po chobotnatcích trochu zavoněla.

 

Frantíci to mají nafrčený a je radost vyšetřit si na poslech jejich druhé studiovky chvíli času. Prázdná místa nejsou téma této desky. Pominu-li slabší prostředek v podobě předehry Huit (Part 1) a hlavního dějství Huit (Part 2), neobsahuje Montuenga kreace, k jejichž poslechu je třeba si dodávat odvahy. Skladby definuje dobře uvážená proměnlivost jednotlivých figur, poslechová plnost a v neposlední řadě po všech stránkách dobře odvedená práce.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky