Recenze: Azarath - Saint Desecration

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

AzarathSaint Desecration

Garmfrost5.1.2021

Zdroj: mp3 / promo od vydavatele

Posloucháno na: všem možném

VERDIKT: Saint Desecration je od prvního taktu po ten závěrečný naplněno vášní a láskou k extrému a přesně tohle je na novém albu Azarath nejkrásnější.

Azarath se tentokrát snaží dokázat, že nejsou pouze Infernovým bočním projektem, ale zcela regulérní kapelou. Infernus se nesnaží nepřehlušit svým instrumentem zbytek, tak jak tomu bylo zvykem doposud. Ani tentokrát se toho ale zase tolik nezměnilo, vše pokračuje v hlučně black/deathovém módu, který je více než hodně podobný stylu starších Behemoth. Jsou ke slyšení ony výbušné beaty, vzteklé výjezdy a nájezdy a všechno je zahrané s precizností zkušených muzikantů.

Při poslechu Saint Desecration mám dojem, že deathu krapet ubylo a více se sype v černém a sirnatém metalu. Velkou změnou je angažování nového zpívajího kytaristy Skullrippera (Embrional). Jeho předchůdci Necrosodomovi jsem nepřišel na chuť. Jeho hlas nebyl v podstatě nic moc. Více si hleděl strun a ty ovládal velice šikovně. Skullripper strunové party rovněž zvládá na výbornou, seče to jak kombajn na žních, zároveň však nezapomíná, že je také frontmanem. Více řve, než by growloval, nezní úplně originálně, má však schopnost projevem dodat skladbě nový rozměr. Nečekejte samozřejmě nic převratného, ale tentokrát je vše jaksi lepší, zajímavější a brutálnější.

azarath

Album je nastavené, aby vám utrhlo hlavu. Je plné groove houpanic a hyper blastových rubanic. Rytmická sekce Peter s Infernem drží základ skladeb pevně v rukou, ale jak už jsem zmínil, na Saint Desecration nejsou tím nejdůležitějším, nebo lépe řečeno nejhlasitějším. Kytarový tandem Bart a novic Skullripper se skvěle doplňuje. Skladbám dominují zběsilá sóla, kila, sekanice a sypanice. Díky většímu příklonu k harmoniím a různým náznakům melodií jsou skladby na novince pestré a dostatečně zábavné na poslech.

Častým záporem podobných nahrávek bývá buď přeřvaný zvuk, nebo přílišný tah na branku, až se po chvíli dostaví nuda. Často se také stává, že jsou takové nahrávky lehko zaměnitelné. Většina kopíruje úspěšné modely napříč scénou. Azarath se podařilo na Saint Desecration nalézt vzácnou rovnováhu. Nejsou sice jedinečnými, ale své místo si snaží najít. Není to jednoduché, přece jen karty byly rozdány už kdysi a každý nemá koule na to vykročit z populárních a zajetých kolejí. Saint Desecration je od prvního taktu po ten závěrečný naplněno vášní a láskou k extrému a přesně tohle je na novém albu Azarath nejkrásnější.

Skladby na nové desce jsou vesměs velice pestré, nadstandardní, aby zaujaly i přísnějšího fandu tohoto brutálního ranku. Patříte-li k fans podobně zábavy, bude se vám Saint Desecration zamlouvat více než dost. Jste-li naopak posluchači odmítající hluk a libujete si v žánrové čistotě bez míchání a přesahů, vyhněte se novém albu Azarath širokým obloukem.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?