Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Plastic metal of the universe? V podání Mussorgski klidně ano. Mimo jiné. Ocitáme se v mezihvězdném bludu starých vesmírných korábů, ale také třeba v zámku a podzámčí pohádky S čerty nejsou žerty. Přitažené za vlasy? Možná, ale mé pocity jsou takové. Tma Mussorgski je někde na hraně. Někde mezi seriózní výpravou do vzdálených galaxií a také nebezpečně blízko repertoárů ústředních motivů k různým filmům či seriálům. Kdyby místo Svobodova Dobrodružství kriminalistiky vtiskl úvodní znělce svůj chemický opar bratr Khorzon, to by byla fakt síla. Úplně si to představuju... Ale ještě než se vrhneme do žhavé současnosti, zopákneme si trochu teorie.

Příběh Mussorgski začal před drahně léty, přesněji v roce 1990, tedy v samotné kolébce metalu nejextrémnějšího ražení. Období dem zakončené debutem "In Harmony with the Universe" nabralo za ta léta kultovní status. Pak přišla klinická smrt trvající až do roku 2009, album "Chaos and Paranormal Divinity" jako nová krev v žilách a dalších pět let pauzy. Ne, Mussorgski netrpí workoholismem, ale naopak vstřícným ukládáním svého materiálu k ledu. Nejlépe napořád, s mírným sklonem k vykopávání mrtvol. Za zrodem projektu stojí nezmar Khorzon, v pozdějších letech známý coby lídr ceněné blackovky Arkona. Když se po letech rozhodl svůj dávný klenot znovu vykopat, ve vedlejším hrobě se párkrát protočil řádně uleželý ruský skladatel, jehož jménem se nechal Khorzon inspirovat. Pan Modest. Zároveň se ale protočily i panenky v očích lačných fans. Lačných po primitivně klávesovém nihilismu, astrálnímu výletu za poněkud strnulých podmínek, kde je většinou blíž ke strojařině jak k lesní výpravě a hlava je plná paranormálních myšlenek.

Minulou desku "Chaos and Paranormal Divinity" vidím jako tajemnou, spíš do svého samotářství ponořenou misi skrze vesmírné dálavy, ovšem jen za pomocí staré výbavy, nikterak stižené vymoženostmi a modernou. Klasika, někdy až otravná, ale působivá a funkční. To novinka je v mnohém otevřenější, s větším důrazem na epické vyznění, kde se mísí onen pohádkový proud chmur a zdevastovaných výjevů starých babiček, kterým není dobré věřit ani slovo, s děsivě jednoduchým (ale zase funkčním) průletem atmosférou. Jako by se vytratil ten původní, misantropií protnutý pocit a nahradila jej roztaženější křídla a důraznější pohyb ve vzletných polohách. Ale přitom tam pořád někde je... Hermeticky uzavřený plastik průvodce po mléčné dráze dál dělá jako by nic, ale někdy povolí uzdy až někam k soundtrackovitému pojetí, které je tak blízko různým seriálovým trhákům a zasloužilým pohádkám. Po tom všem vlastně dál platí jedno podstatné - epika Mussorgski je zadušená, chemické čáry máry jdou temnotě k pleti, ale bát se není třeba. 

Ano, i Mussorgski mají svou tmu. Je svým způsobem výstřední a ojedinělá. Na jednu stranu výpravná a nafouknutá, na tu druhou primitivně prázdná a někdy až legrační. Jisté kouzlo jí ovšem upřít nelze. Jen té tajuplné deklamace kdyby ubylo. Je jaksi ubíjející... Nechci říci, že bych si od Khorzonovy nové nahrávky sliboval něco nadpozemského nebo nelidsky zvráceného, ale jistá očekávání vzbuzovala. Po týdnech poslechů zůstanu u dojmu na pomezí hororové ságy pro děti a pomalé trasy do luftu za pomocí starých, plastikem nacucaných kláves. Ale na závadu to nijak není...