Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na úvod malé seznámení. Jméno Khôrada bylo hned od počátku dáno do spojitosti s exitem veličiny Agalloch. Je to pravda, není za tím třeba hledat nic víc, Agalloch se z nějakých důvodů skutečně rozešli. John Haughm poté vyhrál souboj s časem a vložil své umění a ego do nově vzniklé kapely Pillorian, která má svůj debut úspěšně venku již od jara. Kdo jej slyšel, jistě porozuměl, kterým směrem se ex-lídr Agalloch vydal. Zbylí členové oznámili prakticky ve stejnou dobu, že nehodlají otálet a i oni mají políčeno na nové jméno v metalovém undergroundu. Oslovili zpěváka Aarona Johna Gregoryho (Giant Squid, Squalus) a  vrhli veškeré své síly do nové vlastní kapely Khôrada. Teorii o vzniku máme úspěšně za sebou, pojďme se jí podívat na zoubek.

Pokud jde o ten zoubek a vedle něj si vybavím (velmi slušnou) letošní desku Squalus, má mě tendenci slít ten nestudenější pot. Ten žraločí ve svém stehnu bych totiž rád oželel. A je to právě postava Gregoryho, kdo dává hudební cestě Khôrada ten pravý punc dřevní podivuhodnosti. Zapomeňme na ostré plameny, západy slunce nad oregonskými lesy, zapomeňme na všechny scenérie, kterým byl člověk při poslechu Agalloch vystaven. Svět Khôrada je úplně jinde. Je víc avantgardní, progresivně bahnitý, složitější na uchopení a poměrně nesnadno zařaditelný. Kloubí v sobě jak old school metalových riffů, na kost odhalených postupů a jejich zahuhlanou špínu, tak jakousi povznášející dřevnatost, kus podivínství a dramatické rolování starých koberců, jejichž větrání na slunci má svou vznešenost. Takovou neohrabanou. Khôrada hrají stejně zbytky sludge jako zbytky doomu a avantgardy v jednom, různě se proměňují, jsou kluzcí jako hadi a hrají si s námi. A my s nimi.

Kapela na svém debutu pomalu klíčí, o něco rychleji roste, aby rozkvetla až mnohem později. Což je ale jedině ku prospěchu věci. Úvodní nechápavé "cože" postupně střídaly mnohem optimističtější pocity. Chce to holt trochu pochopení a správného nastavení. Sice jsem doteď nepropadl úplné euforii a neklepu dřeváky zběsile o zem, kdykoliv jdu nabrat vodu do studny, ale jsem schopen vystopovat mnohé fascinující, i když mnohdy vzájemně protikladné a disharmonické momenty, kterým zkrátka nelze odolat. Khôrada svá pravá sdělení pečlivě střeží a dávají je na odiv až po určitém čase, kdy se člověk skutečně dotkne míst, kdy pochopí co očekávat a jak tuhle hudbu vnímat.

Najednou jsou Khôrada mistři nálad, jejich proměn a zvratů. Zdánlivě nesourodé je najednou pečlivě složené a tuhé žvýkání je spláchnuto po jednom zapití. Melancholie i dostatek atmosféry jsou zastoupeny, jen je sem tam zohaví nečekaně šťiplavá kytara nebo trumpeta, kterou vítám jako milé a do skládačky hezky zapadající oživení. Někde za obzorem s hudbou Khôrada zapadá i slunce, ale člověk si jej příliš neužije, protože s ním šijí všichni čerti, nervózně poposedává a jako by se ve skutečnosti soustředil úplně na něco jiného. Tak nějak na mě působí první skladba Edeste a v podstatě mám tento pocit po celou dobu poslechu Salt.

V Seasons Of Salt je to chválené skryté kouzlo, které spojuje zdánlivě obyčejné kytary se zdánlivě obyčejným vokálem. Zrovna tady Gregory dokazuje ze svého hrdla vyloudit roztodivně volené zpěvy, které tuhle skladbu v podstatě řídí a posílají o level výš. Ta sama o sobě těžkopádně sjíždí kopec, aby jej stejně těžkopádně na lehčí převod vyjela, ale je v tom kus dobře ukryté magie a krásy, co z ní činí jeden z nejpřitažlivějších momentů alba. Ve Water Rights se dotkneme odkazu Squalus, nejspíš proto, že jejím domovem jest voda a v ní živená bestie s ostrým chrupem.

Glacial Gold je avantgardní bahýnko, kde znovu hrají prim zpěvy. Ve Wave State se střetává asi nejvíce poloh a možných spojení, aby z toho byla docela (ano, těžkopádně) klasická metalová odrhovačka, které uletěly včely, ale zbylo dost nafty do bagru a dechu do trumpety, aby ono odrhování spadlo kamsi do sklepa a mučilo se nepochopením. Velkým závěrem alba budiž opus Ossify, nejatmosféričtější a nejpřístupnější song celé sbírky křivácké dobrosrdečnosti. Že by možná přehlednější cesta v různorodém pojetí kapely Khôrada? Kdopak uvěřil? Já ne... Vedle prvních dvou skladeb ovšem nejvýraznější věc z alba!

Khôrada nahráli báječnou desku, která obohacuje svou původní nepřístupností a odhalováním dobře schovaných záchvěvů geniality. Kdo neustoupí a neztratí vůli objevovat, ten budiž štědře odměněn.