Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Bad Religion - True North

Bad ReligionTrue North

Jirka D.15.9.2013
Zdroj: FLAC (44.1 kHz, 16 bit)
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: S Bad Religion je to stejné jako s nekonečnými seriály – deset dílů nevidíte a pak se stejně dostanete do děje během pěti minut. Hledíte na ně skrz prsty, ale Džejára milujete všichni.

Letošní leden byl ve znamení šestnácté desky kalifornské legendy Bad Religion a pokud se vám to zdá hodně, zatrhněte si v diáři říjen, vyjde album číslo sedmnáct. K zatím poslední nahrávce „True North“ jsem se dostal čistě ze zvědavosti, mezi ní a deskou „The Process of Belief“, což byla svého času poslední, kterou jsem vyhledal, leží velká černá díra. Černá? S Bad Religion je to stejné jako s nekonečnými seriály – deset dílů nevidíte a pak se stejně dostanete do děje během pěti minut. Hledíte na ně skrz prsty, ale Džejára milujete všichni.

 

Začněme trochou matematiky – 16 skladeb, 35 minut – což na jednu skladbu dělá... chytřejší zvládnou. Je jasné, že nové album šlape stejně jako ta předchozí, že rukopis je poznatelný jako u těch předchozích, že Bad Religion opět kritizují, střílí od boku songy, co berou na první dobrou, marně hledáte jejich tvůrčí fígl a nakonec stejně zjišťujete, že by tohle zvládl kdokoliv. A přesto jsou Bad Religion jen jedni. Kytarová předháněná, vokální pestrost (skvěle v „In their hearts is right“), překotně pádící bicí, které si na celou desku vystačí s absolutním minimem, a myšlenky na důchod kdesi v nedohlednu. Odkdy že to tahle parta hraje?

 

Nad obsahem nemá smysl dumat, zkouším zase po čase protočit zmíněnou „The Process of Belief“ v gramci, hledám pět rozdílů a raději přenechávám akademikům jejich diskografie. Výtka? Ale kdež, Bad Religion zkrátka patří ke kapelám, od nichž mi stačí mít doma jednu desku a v případě zájmu pustit. Dostanu příděl energie, přímočarosti, pohody a odpočinku; přemýšlet netřeba, víc nežádám. Toť vše.

 

Byla by chyba nezmínit producentskou židli, na níž si poseděla další živoucí legenda, Joe Barresi, u něhož se rovněž nahrávalo a mixovalo, a jméno Boba Ludwiga, v jehož Gateway studios byl proveden finální mastering (kdo nezná, nemá u mě naposloucháno). Výsledek je sice slušný, ale bohužel slisovaný na padrť a poslouchat se dá jen jako kulisa. Je to bolest a konkrétně u Boba Ludwiga mě to mrzí dvojnásob, protože tenhle týpek patřil v 90. letech k těm nejlepším a jeho mastery psaly dějiny rockového světa. Poslední poznámka míří k ediční vybavenosti – album jde sehnat na tradičním CDčku, na gramodesce v různých barvách s přiloženým CD a pak jako HD files v různých formátech, navzorkovaných na 88 kHz s 24 bitovou hloubkou. Bohužel i zde jde o hlukovou stěnu, za kterou utrácet nebudu.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky