Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Slovenští Wastage jsou z Košic a určitě nebude naškodu si v úvodu recenze zopáknout trochu teorie. Kapela má za sebou dva roky fungování, ale její členové současně předchozí zkušenosti z jiných projektů, takže její novost nejde ruku v ruce s nezkušeností. A slyšet to rozhodně je. Dnes probírané album vyšlo na americkém podzemním vydavatelství Sliptrick Records a po předchozím, rok starém EP „Right Now“ jde o první long-play desku kapely. A pokud jde o žánr, kapela sama sebe řadí do thrashcoru, tedy k muzice na pomezí metalového ostří a hardcorové dravosti, za níž si klidně dosaďme vlivy NY scény.

Pokud vaše první myšlenky patřily současné tvorbě Maxe Cavalery (a je celkem jedno, o kterém jeho projektu se budeme zrovna bavit), nejste tak daleko od pravdy. Aspoň částečně. Pokud jste vzpomněli jejich krajany Čad, od pravdy budete dál. Čad staví víc na HC a řekl bych, že i myšlenkově reprezentují trochu jinou scénu. Wastage jsou víc metaloví, díky dvěma kytarám hodně hutní a především v úvodním songu desky Away From Darkness velmi přímočaří a ne nepodobní právě Cavalerovi či jednodušeji zahrané Sepultuře. Tenhle dojem vám vydrží většinu hracího času a z něj pak budou pramenit celkem zásadní, ale velmi logické pochyby – především ty o původnosti (není vlastně žádná) a o skladatelské nápaditosti (ani té není moc).

Situace ale není čistě černobílá a při pozornějším poslechu lze zachytit snahu vymanit se z načrtnutého jednoduchého receptu a ten okořenit o další vlivy a postupy. Wastage evidentně patří mezi řadu dnešních kapel, které se obdivují vícestrunným kytarám, rytmické sekané a v menší míře i náznákům disharmonie. A právě tudy hledají únikovou cestu z thrashcorového stereotypu. Ani tady nelze být na pochybách, odkud vanou inspirační větry - samozřejmě Meshuggah, typicky v songu Game, v jehož závěru lze zaslechnout i Fear Factory. Pocit objevování už dávno objeveného se proto může opět dostavit poměrně snadno a průhlednost muziky Wastage v tomto ohledu tak trochu odpovídá hloubce symboliky užité na obalu desky.

Vedle instrumentálních a především kytarových kvalit ale skladatelská zdatnost kapely není nijak zvlášť silná (jakkoliv v rámci celé desky poměrně vyrovnaná) a myšlenkový závěr jisté šablonovitosti napříč nedlouhým albem se nabízí. A to navzdory zmíněným instrumentálním výkonům, k nimž klidně přidejme vokální zpestření v Right Now či sem tam se vyskytující a mnohdy povedené kytarové sólo. Typickým představitelem skladby sice skvěle šlapající, s pořádným groove, ale ve své podstatě zcela prázdné je I Walk Alone. Je to přesně ten typ songu, který produkuje současný Cavalera, který neustále kritizuju jako tisíckrát omletou metalovou mašinérii, která možná baví pět minut, ale rozhodně ne celou desku a už vůbec ne druhý den.

Nerad bych ale končil přehnaně kriticky. Celý váš dojem z desky Wastage a z kapely jako takové se bude odvíjet od toho, co budete dopředu očekávat. Kapelu evidentně nadšenou pro svou věc? Rozhodně ano. Kapelu technicky zručnou a schopnou napsat standardní metalový válec? I tady ano, v mezích možností. Kapelu původní a hudebně převyšující náš region? To bohužel a tvrdit opak nehodlám. Wastage citují a uctívají své vzory. Wastage svou instrumentální zdatností předstihují řadu jim podobných, kterých je v každém větším městě moc, ale tím to taky končí. Ve svých důsledcích deska „Slave to the System“ zosobňuje problém domácí metalové scény – je dobrá jen potud, než se začneme ptát, proč si poslechnout právě ji a nikoliv světovou předlohu.