Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Bangladeafy - Narcopaloma

BangladeafyNarcopaloma

Ruadek12.10.2016
Zdroj: OGG 48kHz 256 kbps
Posloucháno na: FiiO X3 + Koss Porta Pro / notebook + Genius SW-HF 2.1 1205
VERDIKT: Jízda na jednu basu a bicí od newyorské dvojice chlápků, co jedou až do dna. Běhající prsty po hmatníku čtyř drátů a neustále se tlemící blány od bubnů. To by šlo.

Jaký to zvláštní, lehce traumatický stav. Trochu dezorientace. Namnožené prsty hnětou čtveřici strun, tlustých jako ta dáma, co si kousek vedle vybírá tlačenku k šesté snídani s ďáblem. Trefné? Však jste to ještě neslyšeli. Ale počkejte, až to uslyšíte. Neradi krátké instrumentální výkony od kluků, kterým teklo mlíko po bradě? Ve svých časech nám tam teklo všem, nehráli jsme ale nějaký ten pátek potom tohle namnožené šílenství. Tahle recenze bude krátká, stejně krátká, jako je Atifův sestřih.

 

Řekněte to.

 

BANGLADEAFY.

 

Zní to divně, co? Ta hudba je ale ještě divnější. Hutná basa hraná s energií nadopovaného tousteru, do kterého kdosi nalil hopsinkovou šťávu. Svět se točí, prkna nadskakují a v hlavě to šroubuje. Ty bicí jedou, nenápadný mladík do toho řeže jako bez hlavy. Slyšíte dotěrný rytmus punku, za chvíli střídá úderem nalevo, napravo a nastává chaos. To kluci rádi. Všechno proskáče jen tak pro radost do nikam v mimo čase.  Breaky na patnácti minutách. Výchovný emocuc v tahu dvou koní.

 

 

Dvojice Bangladeafy už našla ve své historii mnoho poloh, chvílemi se i zpívalo. Tedy řvalo. Ta disharmonie a valivá basa tam byly vždy. Nic dlouhého, nic složitého. V současné době si to mastí přístupněji než třeba na Briefcase z roku 2013. Jakási snaha o přístupnější produkci je znatelná. Je to hráčsky namakané, ta chemie tam dokonale funguje. Věřím, že tohle může pro mnoho začínajících hudebníků být meta. Co ale může nabídnout slapující baskytarista a neustále pálící bubeník protřelému posluchači?

 

Deska Narcopaloma je 15-ti minutovým sólem pro dva koně, kde dokonale funguje chemie a kde není místo pro třetího. Nejsou tu místa pro zbytečné efekty, ani pro oddech. Mlátí se a drtí, jede se chvíli melodicky a chvíli mimo rytmus, každý pro sebe. A stopáž do třech minut na skladbu. To stačí. Svět Bangladeafy je šílený, kluci jedou na mladickou vervu a energii, nezpomalí, hází tam všechno co lze vykřesat z jedoucí basy a bicích. Nic víc, nic míň.

 

Jejich mínusy jsou jejich plusy. Je to punk beze slov, vesmír ukradený pro sebe, loď z pěny mizející s fouknutím.

 

Kapela patří mezi spolky, které nabízejí své dílo zdarma na BC. Propagace nijaká, o reklamu se stará pouze míra prodeje a případné stoupání na žebříčku zájmu. Což mi k pánům tak nějak sedne.

 

 

Tento koment na jejich BC profilu to ostatně vystihuje dokonale: "The NYC duo’s ultra-complex blurts of drum and bass insanity pebble-dash the inside of your skull like Satan’s own toilet bowl." - Noisey Vice


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky