Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Zpěvačka, pianistka a skladatelka Barbora Mochowa sice letos vydala teprve své první sólové album, ale fanoušci kvalitní české hudby už její jméno dobře znají díky pop-rockovému projektu Sinuhet. V něm spojila síly se členy avantgardně-crossoverového kabaretu První Hoře a výsledkem byl velice zdařilý debut Nocturno.

Zatímco principál Sinuhetu Milan Urza letos oprášil svůj někdejší projekt Kaspar Melichar a toto snažení završil Velkou derniérou, Barbora konečně zhmotnila své hudební vize na novince Waiting for the White Raven. Obě nahrávky mají společnou komorní až intimní atmosféru a všudypřítomnou melancholii, nicméně Urza se vydal spíše cestou písničkářského folku a Mochowa zabrousila do vod inteligentního popu s vlivy klasické hudby a vsadila na piano s doprovodem smyčců, které obstaral Kvintessence Quartet. Kombinace decentně pojaté a zároveň velice záživné a nápadité instrumentace s nesmírně charismatickým zpěvem je vskutku impozantní a troufám si tvrdit, že na české scéně i nevídaná (respektive neslýchaná).

Barbora sice dostala od hudebních novinářů nálepku "česká Lana del Ray" a ač to málokdy bylo myšleno negativně, tak si dle mého soudu toto srovnání úplně nezaslouží, navzdory lehké podobnosti s její tvorbou v některých pasážích. Pěvecký i hudební projev Mochowé mi naopak připadá poměrně osobitý a občasný závan "cizorodých" inspiračních vlivů její tvorbě na svébytnosti nijak zásadně neubírá. Povážíme-li navíc, že se jedná teprve o prvotinu, zdá se Barbořin potenciál do budoucna nezměrný. Osobně si takhle silný debut u žádné tuzemské zpěvačky nevybavuji. Mnoho notoricky známých a populárních českých vokalistek si naopak o desce podobných kvalit může nechat jen zdát i po několika desetiletích působení na scéně.

Kromě nepopiratelného skladatelského talentu a hudebně vytříbené klavírní hry, která nepostrádá nápaditost a cit pro dramatičnost, zaujme Barbora především fenomenálním zpěvem plným křehkosti, podmanivosti a zasněné melancholie. Hlavní protagonistka by si zřejmě bohatě vystačila pouze s doprovodem piana, aniž by se to na kvalitách novinky nějak výrazně podepsalo. Nicméně přítomnost smyčců prožitek z hudby ještě více umocňuje a jejich zakomponování je velmi decentní, vkusné a efektivní. K tomu lze přičíst i velmi profesionální zvukovou a produkční stránku, která dá vyniknout všem potřebným detailům.

Debut Barbory Mochowé z mého pohledu patří rozhodně k tomu nejlepšímu, co letos česká scéna nabídla. Melancholické a komorní pojetí popu, jímž se prezentuje, tady zkrátka chybělo. Zapomeňte na zkratkovité vzkazky o "české Laně del Ray" a zaposlouchejte se do krásných tónů tohoto počinu bez předsudků. Věřím, že budete příjemně překvapeni.