Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pak je tu jiný Nahum. Není totiž jen dávný pábitel a svůdce, ale i drsná kapela z drsného moravského severu. Nahum vyznávající tvrdou měnu, tvrdou hudbu a přísný styl od roku 2005, kdy vydali první demáč. Pak už dozrál čas na dlouhohrající desky, přičemž ta letošní je třetí v pořadí. O tom, že Nahum nejsou žádná ořezka, si můžete přečíst v některém z našich starších článků. Aktuální album dostalo do vínku jméno Within Destruction a myslím, že zatíná sekeru hodně hluboko.

Melodicky je album zvládnuto s nadprůměrným citem pro rovnováhu a návaznost k dalším prvkům. I přesto, že jde o hodně tvrdý matroš, na hezké momenty se nezapomnělo. Dostává se nám řady kytarových sól, která vnáší do ostrého materiálu stopy jemné krásy. Občas se připomenou skvělé nahrávky skvělých kapel, ale nejde říct, že by se Nahum zaměřovali na nějaké své oblíbence, které by kopírovali. Skladby jsou komponované tak, aby nás v každém momentu bavily, což se povedlo. Není moc prostoru přemýšlet o blbinách, hudba mě zcela pohlcuje a musím dávat pozor, abych vstřebal celý potenciál desky. Skladby se otevírají a vyzývají k hlušímu zkoumání, čím víc poslechů, tím lépe, protože se postupně ukazují drobné fígle a nahrávka roste. Nahum chytře slepují rychlé pasáže s kontrastem sekaných riffů, které porcují čas na úhledně zabalené balíčky. Každou chvíli se rozjede melodický úlet některého z kytaristů, žádné šílenosti, ale promyšlený motiv šlechtící základní nápad. Dočkáme se i zdvojených kytar na pozadí kulometných kopáků, které napomůžou vyvolat správnou atmosféru metalové bestie.

Tehdy se rozevírá jícen druhé hlavy této saně, která slyší na thrashmetalový virvál. Skladby jako Mother Death nebo Whores Of War jsou oslavou nespoutané energie, kterou vhání do éteru divoká drezúra nástrojů. A aby bylo o čem hloubat, na několika místech se do podvědomí vkrádá pocit, že nás něco sleduje, a to něco že je peklo. V refrénu skladby Between Hammers Of Doom nastává čas pro zjednodušenou kytarovou hoblovačku, jenž mi vyvolává obrazy čertů od Dark Funeral. Jde jen o krátké okamžiky, ale díky nim album získává další rozměr. Asi ten poslední. I když jsem u počátečních slov skladby Grand Finale "This is the end..." čekal cover od The Doors, nestalo se tak. Within Destruction zůstává přísně svá a metalová.

Navíc mi hodně sedl i zpěv, který se k Nahum trefil zcela přesně. Položen mezi hlubokým kanálem a blátivou škarpou u silnice pokládá zdravý kompromis, díky kterému je zpěvákův hlas hezky slyšet a nepředvádí žádný zbytečný extrém.

Nahum mě hodně, ale hodně překvapili. V dobrém slova smyslu. Jen těžko hledám něco, co bych vytknul a vlastně mě nic nenapadá. Within Destruction si hodlám zařadit mezi jistoty, ke kterým se budu pravidelně vracet.