Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nejenže si post-metalový ansámbl ze švédského města Umeå vetkl do názvu slovo "sklíčený" či "skleslý" (angl. Downhearted), ale tento neměnný hudební čtyřlístek si evidentně předsevzal za cíl význam svého jména naplňovat. Žánr samotný je k tomu jako stvořený a nepřekvapí, že hlavní výrazový prostředek k podtržení atmosféry je stará dobrá disharmonie. Nikoli však nepříjemná, za to nanejvýš záměrná. V kombinaci s celkovým těžkotonážním laděním a citem pro dynamický vývoj skladeb je výsledná panoráma něco jako sonické bludiště, ve kterém se chcete ztratit.

Na první pohled nezvykle dlouhý seznam skladeb klame tělem, protože je proložen několika kratšími mezihrami. Intro This Love Is A Curse s přísnou kytarou je kratší skladba, stručně vystavěná kolem základního riffu a ve dvou minutách jasně sděluje o co tady půjde. No Ease, No Rest je minimalistická klavírní skladba, co připomene ducha finských Tenhi. Sedmá Repressed a desátá One Last Breath nedávají ve funkci předehry příliš dobrý smysl. Atmosféra by tu byla, jen samotný přechod do další skladby postrádá hladký průběh a působí jako přepnutí programu ovladačem.

Na druhou stranu – intra ani mezihry album nedělají, hlavní program tu obstarávají pecky jako třeba dvojka Surcrease. Ta od první vteřiny nekompromisně valí klíny kytarového napětí přímo do hlavy a groove drží kopák spolu s klokotající basou i ve chvílích, kdy je pedál dál od podlahy. Třetí Shadowcastle (Pt. I) a osmá Lingering Demise budí dojmem, že kolem studia obcházel vynálezce disharmonie, pan Carl-Michael Eide, nebo plakát s jeho podobiznou alespoň zdobí zkušebnu. I z deváté Unbearable tak nějak dýchá odkaz mých oblíbených Virus. Úvodní riff šesté Venom Love by do svého repertoáru mohla s klidným svědomím převzít Sepultura. S prvním vokálem ve dvacáté vteřině jsem nabyl dojmu, že u mikrofonu je Derrick Green osobně a já poslouchám dosud nevydaný bonusový materiál k albu Nation (2001).

Na konec to nejlepší, že? Titulní skladba Unveilance Of Dark Matter tlačí na pilu hned ze startu a nenechává žádný prostor k pochybám, že kapela je ve vynikající formě. V pomalejším tempu, ale s podobným nasazením se dere vpřed i pátá Hollow Caress. Sludge ve středním tempu je přesně to, co Moloken umí složit a zahrát. Srozumitelně organizované hudební myšlenky pracují s melodií a harmonií tak, že celá nahrávka je plná života, pulzuje dobrými nápady, energií a mix dává dostatek prostoru všem nástrojům. Některé části desky jsou tak dobré, až bych se nezdráhal uvěřit, že kapela umí dělit i nulou...