Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Utekly tři roky od povedeného dvojalba Yellow and Green a je tu další z barevných odstínů spektra. Vánoční svátky se nesly na vlnách fialové magie.

Album Purple pokračuje v osobitém stylu, díky kterému je nemožné si kapelu Baroness splést. Typicky „muchovské“ téma na obalu, jehož autorem je opět kapelmajstr John Baizley a které je tentokrát vyvedené ve fialových odstínech, typický zvuk kytar a tradičně i špatný zvuk nahrávky, to vše si kapela nese jako podpis na smlouvě. Něco je dobré, něco už moc ne, ale je to určitý výsledek, ke kterému je třeba se nějak postavit. Jedinou, zato zásadní novinkou jsou změny na postu basy a bicích, pro jejichž obsluhu je album Purple prvotinou v kapele.

Prvně k tomu zvuku. Ten je na první poslech hodně zprasený, to musí slyšet i úplný amatér. Album zejména v bohatěji aranžovaných partech praská, chrčí a člověk má takový divný dojem. Jakoby se místy přez sebe prolínaly dvě odlišné stopy. Je to takový těžko popsatelný nesoulad, ale působí hodně rušivě. To je ta největší vada na kráse jinak vcelku povedené nahrávky, která je dobrá právě tím, že nepřináší nic jiného než všechny známé atributy, kvůli kterým mám barony rád. Na to, aby se Purple nějak výrazně odklánělo od dráhy nalinkované předchozími deskami, už má kapela svůj zajetý styl a byla by škoda ho rozbíjet z důvodu nějakých hokuspokusů.

Album říká narovinu – nečekejte žádný vývoj, dneska už se jen pilují vytvrzené hrany a chodník, po kterém jdeme k cíli, je stále stejný, jen dlaždíce jsou jinak poskládané. Desce by tak prospěla větší výraznost, víc chytlavých nápadů. Minulé Yellow and Green  je mnohem hitovější a i přes to, že jde o dvojdesku, se jen těžko hledají hluchá místa. Purple má bližší vztah k ještě starší nahrávce Blue Record z roku 2009, a to nejen blízkostí barevných tónů na obalu. Obě alba jsou na tom hodně podobně se zvukem i s nižší potencí než zmiňované dvojalbum. Přes všechnu tuhle kritiku jde o desku, která nabízí vítané spojenectví vláčných a posmutnělých kompozic s nepřeslechnutelnou atmosférou, a divokých rifovaček jako bouře třískajících do hromosvodů. V deseti skladbách se opět dají najít melodické klenoty, ze kterých jsem nadšen, jen jich je podstatně míň. Ti, co mají kapelu rádi, zklamaní nebudou, ale upřímným výhradám se vyhnout nejde.

Baroness vyprávějí příběhy, z nichž mnohé už známe a vzpomínky je trochu poupravily. Dokáží chytit za srdce a posmutnělý akcent patří k této nahrávce stejně jako k těm minulým. Velký podíl na výsledku má zanícený vypravěč Blaze, který většinou energicky huláká. O mikrofon se dělí s kytaristou Peterem Adamsem a přestože hlavně Baizleyho silný hlas je pro potřeby Purple dostatečný, jsou občas použity sborovové vokály, kde vypomáhají i zbývající dva členové souboru. Hlavně v refrénech se energie vyhání do sfér blízkých chorálům. Větší pozornosti se dostává ostřejším skladbám baleným ve svižném tempu, mezi kterými se krčí jen několik pomalejších pasáží. Baroni nemusejí dělit skladby na rychlé a pomalé, protože se snaží skloubit oba pohledy v jedné. Lehký a chytlavý motiv střídá ostré válcování a z klidných vod se zase často zvedne vichřice. Tahle metoda funguje a není proč ji měnit.

Postupem času se mi deska zalíbila. Ale kvůli zvuku to nemůžu s body přehnat.