Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nevím, jak ostatní, ale já měl za to, že předák Rammstein právě vydal své třetí sólové album jménem Zunge. Ovšem ono je to trošku jinak. Je třeba odlišovat projekt Lindemann, jehož hlavními tvářemi byli Till Lindemann a Peter Tägtgren, a Tillovu současnost bez druhého kumpána. Lindemann totiž po nahrání druhého alba F & M a následném tour zakončeném na konci roku 2020 ukončili činnost. Petřík udělal pápá a Till se rozhodl s jistými změnami pokračovat dál. Takže poprvé jako Till Lindemann a s novou sestavou za zády vydává charismatický zpěvák své nové album Zunge. To jenom pro vysvětlení. Vidět byl v posledních letech také v rámci různých spoluprací napříč žánry, k nimž existují videa. Zkrátka Till umělecky nestrádá a když k tomu přidáme poměrně brzy po sobě vydané dvě poslední desky Rammstein, máme dohromady hudby až až.

Pokud jde o novinku Zunge, je to takový chutný koktejl všeho, co k Tillovi sedí. Ten víceméně pokračuje v tom, jak se prezentoval s Tägtgrenem a onen průsečík Rammstein a Pain je stále patrný, ale taky ne určující. Tak jednoduché to není a je pozitivní slyšet, že se autor umí (pokud ne přímo posunout), tak vidět za okraj. Nestát jako kůl v plotě a drolit svoje charisma. Ano, na tom je to celé pořád postavené, ale hudebně je Zunge určitě zajímavá záležitost. Svěží, někdy na hranici kýče, lehce provokativní, a docela zábavná. A nového materiálu bylo třeba využít i live, protože koncertně se nové uskupení také již rozjelo. Momentálně korzuje po Evropě a repertoár tvoří jak skladby nové, tak i ty starší z let 2015-2019.

Přiznávám, že Lindemannovu sólovou činnost jsem sledoval spíš tak po očku. Něco mi přišlo docela dobré, něco zase vůbec. Takže jsem se prostě spokojil s tím, že raději sáhnu po albech domovských formací obou pánů, protože jejich setkání vlastně nic moc nového nepřináší. Takže k Zunge jsem přistupoval s lehkou nedůvěrou, protože mám rád poslední alba Rammstein a to mi tak nějak stačí ke štěstí. Právě u nového alba se to ale zlomilo. Ten lehký odstup si sice pořád nechávám, ale jinak je můj vztah k Lindemannově novince jednoznačně pozitivní. První skladbou z alba a která mě hned chytla, byla ta titulní. K Zunge je udělán také, a jak se na Tilla sluší, patřičně provokativní videoklip. Spíš pro silnější povahy, protože ani mně pohled na za živa zašívanou pusu neudělal dvakrát dobře. Snaha šokovat za každou cenu vs. dobrá píseň. A Zunge určitě dobrá píseň je. Jednoduchá burácivá hymna, ve které vynikne typický vokál připomene album Zeit a jeho přesvědčivé skladby, ze kterých zkušenost přímo čpí. Zunge je taky taková. Zkušená. 

A je takové i celé album. Čiší z něj nadhled a chuť se neopakovat. A přitom vědět, odkud pocházím a kudy kráčím. Deska je barevná a má některé opravdu silné momenty. Ano, pořád to je v závětří domovské kapely, ale funguje to. V jednoduchosti je síla a Till ji má i v šedesáti na rozdávání. Trochu jsem se bál, že se pustí až příliš daleko od svého hájemství, dá tam šanson, nebo chlapské balady, ze kterých nejde chlad, ale lidské teplo. Že tomu zkrátka bude chybět ta výchoďácká neue deutsche härte šťáva. Tohle se ale na Zunge naštěstí neděje. Je to vyvážená a přitom dostatečně barevná kolekce skladeb a i stylů. Podobně jako titulní skladba zafunguje Übers Meer, protože jak jsem psal výše, hlavně se nepouštět do komplikací. Nass je taková německá matika. Mokrá, intenzivní, riff nepůvodní, ale na Tilla překvapivý. Šlape to. Album pulsuje, ale v tom organismu pořád pumpuje studené, klinické srdce. Pořád je to industrial, elektro průmyslová metalová diskotéka pro pokročilé tanečníky. Takové, kterým se stýská po starých časech, aby po pár krocích neměli problém navázat na současnost.

Taková je i vzteklá Lecker. Dobroučká hitovka, ze které je další singl, kterých Till pustil ven rovnou pět. Altes Fleisch je EBM kousek jako z dílny Die Krupps, až na to, že jej rozproudí až painovská melodika kytar. Pain, tedy staré Lindemann časy upomene také Sport Frei. Na klávesy jako by pořád hrál pan Tägtgren. Novinka je dalším krokem v Tillově umělecké kariéře, který prostě nezapomíná s čím je svázán, odkud pochází a cizí mu není ani dech přítomnosti. Ze Zunge jde dobrácká chlípnost a ta prvotní chuť šokovat, jako by se svezla do pozadí, protože vepředu je schopnost dát do placu dobré skladby. A na Zunge jsou to skoro všechny.