Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Beáta Hlavenková - Žijutě

Beáta HlavenkováŽijutě

Ruadek9.5.2022
Zdroj: černá 12" 180 g gramodeska, promo od Minority Records
Posloucháno na: gramofon Tesla HC43 + zesilovač Denon DRA 350 + repro SW-V2.1 1250 černé 36W 1250W PMPO 2.1
VERDIKT: Beáta Hlavenková nadále dokazuje, že umí překvapovat novými nápady a že zde tvoří naprostou hudební špičku.

Začnu otázkou: jak nutné je mít jasno v tom, co Beáta vlastně hraje za styl? Musíme ji mít nutně ve škatulce? Ne, u některých umělců je prostě zbytečné tohle řešit. Hlavenková bezpochyby roste, je odvážnější a její další deska jen dokazuje, že nás čeká další nevšední zážitek. O to intenzivnější, když víte, že se na desce podílel i David Stypka, který zemřel v lednu minulého roku.

 

Žijutě je silná ve všech aspektech, textově a pocitově velmi osobní, hudebně originální a nápaditá. Baví mě naslouchat textům, ve kterých se ve svých 44 letech prostě vyznám, až někdy tyhle zpovědi zabolí. Napsány jasně, bez kliček a srozumitelně. Vztahy, život, bolesti a lásky. Vnitřní vesmír. Deska, které její posluchač rozumí, k takové si dokážete postupně vybudovat vztah.

 

 

Beátu definuje i trumpetista Oskar Török, který je takovým poznávacím znamením její tvorby. Je tam vždy přesně v pravé chvíli, improvizuje, přidává do skladeb jazzový feeling a dělá je hravější. Tuhle specifickou hravost, jakou Beáta v sobě má, lze vystopovat u Eternal Seekers – tam ve spolupráci s Lenkou Dusilovou a Clarinet Factory vznikala společně podobná nadčasovost. A právě hrátky s rytmy ve spojení jazzu s elektronikou, dělaly (a dodnes dělají) jejich muziku nevšední. Z Beáty mám stejné pocity. Tahle geniální lehkost, s jakou do sebe všechno zdánlivě nesourodé pojí, ji odlišuje od ostatních.

 

Ač jsem ji vždy měl za výraznou pianistku, tentokrát to na tom nestojí. Dokazuje, že jde dál a zapojuje do hry slušně velký ansámbl hostů, kterými se obklopila. Vedle Kapely snů (která vznikla v roce 2019 okolo alba Sně, kde zároveň poprvé zpívala), můžeme slyšet Thoma Artwaye, Oto Klempíře nebo saxofonistu Riche Perryho a mnoho dalších. Dokazuje, že umí využít talent každého z nich k tomu, aby byl výsledek barvitý, přitom ucelený. Hlavenková všechny skladby prostupuje aurou hravé atmosféry a jazzové lehkosti, kdy vše příjemně pojí v jeden celek.

 

Každá skladba je v něčem jiná, jinak originální. Hlukové vlny, čistě experimentální elektronika a rytmy, skvělé nápady s harmoniemi. V páté se hlas stane sám nástrojem (Pořád je to tak), o skladbu dříve hitovější Komíhání ukazuje přístupnější tvář její tvorby. Krásně vytleskávaná a hravá je šestá Věta, zkuste se o něco víc zaposlouchat i do textu. Velmi dobrá práce. A že jsem psal o klavíru, kterého tam tolik není? Zkuste hledat, budete překvapeni, kde všude se skrývá.  

 

 

Závěrem snad jen několik posledních slov, kterými se, patrně trochu neobratně, pokusím vyjádřit své pocity z poslechu. Ta deska je jako řeka. Bere s sebou vše, co najde, když se rozvodní a může vás překvapit svou silou. Takovou, co prostě nečekáte. Ale jen v případě, že jí to dovolíte. Dejte si poslední dvě skladby, pěkně nahlas a zhasněte. Cítíte to? 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jirka D. / 12.8.23 16:24

U mě deska časem roste, ale některé skladby mi zatím nejdou pod fousy. První dva kusy jsou diktát a tam podléhám stejně jako u třetí, která mi (fakt že jo) připomíná Cypress Hill, ale v tom nejlepším. Permission výborná, Lazarus Leper zase ne. Dojmy se mi trochu houpou, ale celkově jsem vlastně spokojen. Král industrial metalu může být jenom jeden.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky