Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Hudební pouť polské stálice Behemoth příležitostně a zpovzdálí rád sleduji. Nejvíc času jsem kapele věnoval pravděpodobně v období šestého alba Zos Kia Cultus (Here And Beyond) (2002). Momentálně je jejich diskografie dvojnásobně delší a u příležitosti nového dvanáctého studiového alba jsem si zavzpomínal na svou dobu metalovou, které se tato rouhačská kapela účastnila.

Poláci už mají něco za sebou a nedá se říct, že slovo, které vystihuje jejich kariéru je stagnace. Díky skladatelským postupům a charakteristickému zvuku některé části diskografie lehce splývají dohromady, přesto je možné nacházet prvky postupného vývoje. Určitou stylistickou odchylku představuje předposlední album I Loved You at Your Darkest (2018), kde se projevila Nergalova vášeň pro novátorské postupy. Půjdeme-li ještě o jedno vydání dál do historie, narazíme na desku The Satanist (2014), která by podle ohlasů mohla představovat cosi jako vrchol této plodné kapely s neuvěřitelně stálou členskou základnou.

Deska je napěchovaná hudbou i zajímavostmi doprovázejícími její vznik. Výpravnost nahrávky dává tušit, že produkce takto vrstevnatého díla generuje práci pro široký tým hostujících hudebníků a zvukových techniků. Orchestrální pasáže má na svědomí polský skladatel a dirigent Jan Stokłosa. Ve skladbách však uslyšíme i samplované smyčce, o které se spolu se syntezátorem postaral Orion osobně. Pod masteringem je podepsán zasloužilý americký matador Bob Ludwig, který má na kontě vše od Jimiho Hendrixe, přes Davida Bowieho až po Radiohead. Výchozí situace je tedy poměrně slibná.

Za zvukem kapely je spousta zvukařských kejklí od efektování orchestrálních partů až po středový zvuk baskytary zahrané přes kytarový zesilovač. Skladby jsou vybaveny mocným zvukem, který svou jedovatostí budí respekt, ale nese v sobě známky přeprodukovanosti a zbytečně upěchované dynamiky. Skladby jsou krátké a úderné, celková stopáž alba čítá necelých pětačtyřicet minut. Skladbám dominují dravé bubny až do té míry, že místy přehlušují vše ostatní. Baskytaru je možné díky průraznému zvuku sledovat i tam, kde je tento nástroj běžně spíše v pozadí. Milovníci rychlých not a propracovaných kompozic si přijdou na své, nicméně najdou se i méně rozvinuté kusy jako například Once Upon A Pale Horse.

Nedá se svítit, jako náctiletý posluchač jsem kouzlu kapely podléhal více než dnes. Ačkoli Behemoth nikdy nebyla jedna z mých top kapel, tu a tam se v jejich produkci vždy našla nějaká ta "opakovačka", co pravidelně rotovala éterem. Image kapely, plná náboženské symboliky a všudypřítomného metafyzična, má své světlé chvilky. Na druhou stranu, kolektivní stylizace do démonických charakterů je, alespoň pro mě, plochá jako jazzový big band ve stejnokroji. Opvs Contra Natvram je oknem do duše stále relevantního hudebního génia, který sice naplňuje všechna očekávání, ale nepřináší nic moc nového. Hudba ve všech ohledech odpovídá standardu kapely, která nevydává žádné polotovary. Avšak kdo už něco slyšel, na zadek si z toho nesedne.