Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nové album Fear Factory opět přináší několik zásadních i méně důležitých změn, i když jistot pro věrného fanouška zůstává stále dost. Ostatně když už píšu o jistotách, tak hned v úvodu album okomentuju naprosto jednoduše: Genexus je sázka na jistotu. FF zcela nepokrytě kradou ve vlastním hnízdě, což ale vždycky lepší než krást někde jinde. Potěšitelné je na tom především to, že tentokrát se jim skladatelsky celkem daří a Genexus na rozdíl od minulého alba rozhodně nezní jako trapná parodie na staré časy. I když těch odkazů především k Demanufacture je až hanba.

Změna pro někoho nezajímavá je nové logo vydavatele, kterým se stal německý velkovýrobce metalového štěstí Nuclear Blast, v jehož stáji se mimo jiných hřeje i víc než dost kapel bývalého Roadrunneru. Ten patřil ve své době k vizionářským vydavatelům a doporučuju si někde nastudovat, kterým kapelám dali právě u RR první šanci a kam to ty kapely nakonec dotáhly. Všechno se samozřejmě změnilo přechodem pod Warner, jehož manažeři mají jako všichni manažeři rádi jistoty v plusu. Změna další a v kontextu desky spíše kosmetická je angažmá všudybyla Tonyho Campose, který ale posílil tým Fear Factory až v průběhu letoška a baskytaru tak podle všeho nahrál ještě Dino Casares. No a další a tentokrát zásadnější změna je angažmá nového a poměrně všestranného bubeníka Mike Hellera (asi znáte třeba z Malignancy), který částečně Genexus nabušil. Píšu „částečně“ zcela záměrně, protože jednak u jedné skladby hostuje veterán Deen Castronovo, a pak taky Burton C. Bell v TOMTO rozhovoru přiznává, že Heller nahrál few of the songs, not all of them. Tak schválně můžete tipovat.

Obsahově Genexus vychází z nejlepších tradic Demanufacture, ať už jde o kompozice skladeb, roubování zpívaného refrénu na tvrdě metalové sloky, styl bubnování (Heller se snaží hodně strefit do stylu Raymonda Herrery), využití syntezátorů, zefektování kytar či seskládání alba, které tlačí od začátku do konce, v němž se pak vše rozvolňuje v elektronickém oparu. Chybí jen variace na Dog Day Sunrise. Asi by šlo namítnout, že tyhle spády měli FF hodně často, nicméně na Genexus to zní tak, že tyhle snahy byly dotaženy nejdál. Ono stačí poslechnout třeba úvod Autonomous Combat System a srovnat s Demanufacture nebo zapřemýšlet, kde jste slyšely některé momenty z Dielectric, kolik odkazů najdete na songy jako Replica, Pisschrist, Zero Signal, Self Bias Resistor a tak podobně. Je toho dost.

Nicméně když o tom tak přemýšlím, vlastně ani nejsem proti. Genexus je hodně předvídatelná deska, ale bez debat taky hodně deska Fear Factory. Nespletete si ji s ničím jiným. Opět se v éteru objevuje jméno Rhyse Fulbera, toho i minulého času spjatého hlavně s Front Line Assembly, opět jsou songy obaleny industriálním oparem, jakkoliv mnohem méně nápaditým než na Demanufacture, opět se bicí snaží znít tak, jak jsme u FF zvyklí (fakt by mě zajímala hranice mezi Hellerem a automatem) a opět je obálka taková robotiko symetrie. Novinkou jsou pseudo-orchestrální momenty jako v úvodu Dielectric, které by klidně mohly zmizet, ale to už je otázka vkusu. Další novinkou - ale možná jsem mimo - je níž položená kytara Dina Cazarese, který aktuálně ladí na sedm strun a zní o něco hruběji než dřív. A když už jsme u toho srovnávání, doporučuju poslechnout Genexus v návaznosti na Demanufacture a srovnat zvuk. Z dnešního pohledu se zdá skoro neuvěřitelné, co se tehdy v roce 1995 povedlo, a jak marně vyznívají všechny snahy dosáhnout téhož.

Ale jinak je Genexus klasika, Fear Factory klasika. A po delším čase deska, která mě celkem baví, i když jde o instantní štěstí s nejistou dobou trvanlivosti. Zmizel odporný zvuk The Industrialist, přílišná hrubost Mechanize, skladatelská vyčpělost Transgression i nevýraznost Archetype. A zbyl Genexus, lehká deska s dostatečně vyváženým poměrem dobra a zla, která se poslouchá docela sama.