Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V návrat finské smečky Beherit na scénu snad již nikdo nečekal. A přesto se po deseti letech nečinnosti tito démoni ukázali s nahrávkou pojmenovanou jako Engram. Dříve tato banda hrála čistý black metal, konkrétně do roku 1993. Pak se od něj malinko odklonila a jejich tvorba dostala nálepku s nápisem ambient. Pozadí toho počínání necháme prozatím stranou. 

Poslední řadovou desku skupina vypotila roku 1995. Následoval pak jeden split s kapelou Archgoat vydaný v roce 1999. Ještě téhož roku vypouští kapela best of kompilaci a zde nastává mrtvý bod a nečinnost skupiny. Teprve v roce 2008 se toto těleso sešlo a vytvořilo desku, která vychází na jaře roku následujícího. Celé album obsahuje sedm songů v krásném, opět black metalovém provedení. 

Beherit vytvořili desku, která má charakteristické znaky pro klasický black metal. Sem tam sice zazní nějaký ten ambientí vstup, ten ovšem poslech obohacuje. Tvůrci se věnovali čistě jeho syrovosti a přímočarosti. Vyprodukovali tak ze sebe velmi hodnotné dílo. Nejprve se mi sice nahrávka jevila jako poněkud obyčejná a fádní patřící kamsi do lehkého nadprůměru, ovšem čas ukázal, že svou příčku Engram bez problému obsadí mnohem výše. Vyšplhal se tak téměř k plnému počtu. Jeho tónům se mohou oddávat nejen příznivci špinavého černého kovu, ale i ti druzí, kterým včelí roj moc neříká. Engram je stavěn trochu jinak, ale ne zcela odlišně. Nemohu říci, který prvek, která přísada na mne působí dojmem toho lepšího. Ale něco tu je…

Vše rozjíždí úvodní skladba Axiom Heroine. Pro někoho nej skladba z desky, pro mě klasická blacková řež vhodně použitá pro úvod oznamující návrat. Má dobré pasáže a povedené melodie, ovšem hlavní kusy teprve přijdou. Jako další povedenou věc bych označil třetí All In Satan, která má trochu melodičtější refrén. Ovšem naprostou peckou je čtvrtá Pagan Moon. Z mého pohledu je tento song jednou z nejlepších věcí, které se na albu nacházejí. Píseň začíná vytvářením nálady vhodné k názvu skladby – déšť, chmurno, temnota, noc a lehce brnkající kytara. Tato atmosféra zanedlouho utichá a nastává silný úder celé písně. Těsně před pátou minutou do hudby udeří zlověstný zvon, který později neustále odbijí své apokalyptické poselství, a hudba pomalu utichá. Následující pátý kus Pimeyden Henki obsahuje také velice vydařenou strukturu. V písni se objevuje jakýsi chorální zpěv, který se místy zdá skoro až depresivním. V šesté skladbě Suck My Blood se před třetí minutou na malý moment objeví výrazný znak dark ambientu. Tato vsuvka tu má své pevné místo a nikterak neohrožuje jednotnou sílu alba. Když se píseň blíží ke konci, nastává pasáž, která volně přechází v následující a zároveň poslední song. Tím je patnácti minutový kousek a jeví se jako nejutahanější skladba celé desky. Musím se přiznat, že hned vedle Pagan Moon jej mám nejradši. V tomto závěrečném songu se asi nejvíce objevují prvky ambientní hudby. Tento nádech ambientu se nijak netluče s ostatní blackovou jízdou. Album je hodně vyvážené a dobře propracované. Doporučuji jej všem, kteří Beherit zatratili po jejich odklonu od blackového resortu (pokud takový jedinci tedy existují).