Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Vydání každého nového alba veličiny Dead Can Dance je svátek. Řečeno termínem spadajícím do přítomnosti - top událost. A při vší úctě k drtivé většině ostatních kapel a projektů, jsou to zrovna ony, od kterých se alba a živá vystoupení této legendy vymezují. Když nahlédneme pod pokličku diskografie Dead Can Dance, je jasné, že albem Spiritchaser skončila jedna éra kapely, aby po dlouhých šestnácti letech začala ta druhá (říkejme jí třeba comebacková). Tehdy totiž bylo vydáno album Anastasis. Že se další čekání smrsklo zhruba o třetinu času, je určitě o dost snesitelnější. A také to potvrzuje fakt, že dvojice neklimbe v peřinách vlastní slávy, ale rozhodla se na předchozí album navázat a především se zvukově a výrazově posunout.

Naposlouchat novinku a pocitově si z ní nasnímat jednotlivé kousky děje není zas tak složité. Album je rozděleno na dvě rozmáchlé části, akty. Oba pojmou něco mezi patnácti a dvaceti minutami a oba jsou tvořeny dalšími skladbami, takže pak záleží na vkusu každého, komu je bližší si album dělit na kousky, nebo spíš nechat plynout a moc se v tom nebabrat. Já jsem v tomto ohledu detailista. Mermomocí se snažím vnímat každou změnu, hned na ni reagovat a kontrolovat co že se to děje. Takže já kouskuji a beru Dionysus jako album sedmi skladeb, které na sebe navazují a přitom je jejich povaha vlivem oslavy světovosti dost odlišná. Aby nebylo těch počtů málo, neodpustím si jedno klišé na závěr - album funguje především jako jeden celek a dýchá jako jedno tělo. Netřeba v tom ale třeba hledat něco skrytého, jde o holý fakt.

Dionysus je album s krátkým, ale i tak velmi výpravným dějem. A po hudební stránce také docela chytlavým, nebo řekněme líbivým a přijatelným. Jak se během přehrávání mění jednotlivé kultury a kraje, do celkové tváře alba se to nepromítne. Přechody mezi světadíly nic nemění na jeho konzistenci, je kompozičně uspořádáno s velkým citem. Dionysus je album, na kterém je v limitu jen lehce přesahujícím půlhodinu řečeno vše podstatné. Hudba Dead Can Dance totiž spojuje. Mimo jiné různé části světa, kdy se řeč stočí hlavně na téma Balkán a hlavní stan rozbitý v Řecku, což však tyto země nemusí nutně stavět rovnou do první linie. Snad jen příběhem boha Dionysa.

Pozadu nezůstanou ani orientální, pro kapelu tolik typické motivy, zavítáme do brazilského pralesa a také třeba na Nový Zéland. Ne, Dionysus opravdu není albem, které by spojovalo Balkán s okolním světem, ale spojuje svět jako takový. To je jeho hlavní poslání. Pak už je to o přístupu a schopnosti komponovat a ta je u Dead Can Dance od nepaměti jedinečná. Kapela nestojí na místě, neustále hledá a zapojuje nové prvky, zvuky a nástroje. Její rozsah roste a byť si zachovává svůj typický projev a je věrna svým kořenům, tak svou tvorbu umí vhodně doplnit a obohatit.

Pokud jsem výše uvedl, že mi sedí dělit album na sedm dílů, tak po vokální stránce je dobré Dionysus nechat v podobě dvou aktů. V prvním polovině alba totiž Dead Can Dance dali víc na instrumentaci a vokál využili pouze v případě sborů, které nejsou k ostatním charakteristickým rysům alba nikterak v pozadí a jejich využití k jinak instrumentální části alba je nejlepší vnímat jako zajímavé. Na oba hlavní protagonisty a jejich speciální polohy hlasů se dostane až s nástupem "aktu" číslo dvě. Z ryze osobních dojmů jsem došel k názoru, že během poslechu novinky mám občas pocit, že se ocitáme docela blízko Brianovým sólovým deskám. Možná trochu blíž, než bych úplně chtěl. Další a zároveň docela logická je vzpomínka na album Spiritchaser, které jistými pasážemi novinku docela věrně připomíná. Ovšem tohle je třeba brát trochu s odstupem. Jak let, tak náklonností k temnější formě umění, která byla v případě Dead Can Dance v období devadesátek přeci jen silnější.

Dead Can Dance ukázali svou jedinečnost v celém hudebním spektru, ale svou aktuální deskou spíš těží ze svých zkušeností. Přes všechnu jedinečnost a vzácnost autorů je Dionysus nahrávkou, která nemá na to, aby sdělovala něco nad rámec. Můžeme se kochat instrumentální zručností, skladatelským a vokálním citem pro dané téma, ale to je asi tak všechno. Pocit něčeho opravdu velkého se nedostavuje a Dead Can Dance spíš nabízí současné možnosti boření hranic mezi zeměmi, než aby nahráli album, které má niternější poselství. Takto mohu být (a jsem) unešen formou, ale nikoliv sdělením, což je v mém případě to důležitější.

Jak bylo zmíněno na začátku, setkání s Dead Can Dance v jakékoliv podobě je vždycky svátkem. A je jím jistě i nové album Dionysus. Pak už je jen na nás samotných, jak jej uchopíme a postavíme se k němu. Až poté se mohou začít rojit spekulace a hry se slovy vznikající na bázi poslechu. I v naší redakci je sekce, která Dead Can Dance bere jako legendu, ke které nejde jinak než vzhlížet. A ti ostatní kapelu aspoň respektují. A co s dnešním verdiktem? Ten oficiální je vypsán výše a ten méně zdobený si řekněme tady pěkně na závěr - Dionysus je dobrá deska. Potěšující, živá, barevná a obohacující. Je v ní vášeň pro hudbu jako takovou a vnímání celého světa, ale nemá už tolik silného ducha.