Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Bigelf - Into The Maelstrom

BigelfInto The Maelstrom

Michal Z23.9.2014
Zdroj: MP3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Naprosté zklamání, šest let čekání přišlo vniveč. Po bombastickém předchůdci Bigelf opisují kruh do své minulosti, nemajíc sílu překročit stín monolitu "Cheat The Gallows". Na druhou stranu si Bigelf stále drží svůj svébytný výraz a odstup od utonutí v bahně bezejmenného a nezapamatovatelného průměru. Dobrá deska, nic víc.

Bigelf jsou po krutých šesti letech zpět s albovým počinem. Doba značně dlouhá a pro tento americký retro soubor řekl bych vaz lámající. Předchozí album "Cheat The Gallows" bylo jasným vrcholem dosavadního snažení souboru a kapela měla nakročeno k prolomení do většího posluchačského povědomí. Ovšem laťka byla nastavena vysoko a odmlčení souboru se táhlo, až jsem ho považoval za umrlý a odtečený česlem dějin retro rockové hudby. Za dobu ticha z kapely odcházejí kytarista Ace Mark a bubeník Steve Frothingham, takže Damon Fox se tak stal jediným přeživším členem na palubě od vyplutí. V roce 2010 po dlouhém turné navíc v kapele dochází víra ve věci příští a je uložena k ledu. Damon Fox se topí v osobních problémech, vydavatelství se k Bigelf otočilo zády a veškerá chuť a entuziasmus se odpařily. Kouzlo a chemie kapely tak dostaly devastující rány, z kterých se jen tak bylinami vylízat nelze. Přesto je tu nová deska.

 

Od prvních letmých seznamovacích doteků je jasné, že soubor nepokračuje ve velkoryse pojatém "Cheat The Gallows", ale navrací se spíše k pomalejším, jednoduše se táhnoucím kouskům, řekněme, z dob alba "Money Machine". Tento fakt jako posluchač nemohu ponechat stranou bez reptání. Z určitého navyklého standardu člověk nechce jen tak slevit a i když se snaží adaptovat dlouhými poslechy, stále má důvod vzpomínat na dobu hojnosti. Na druhou stranu se Bigelf snaží držet odstup od zaměnitelnosti a svůj výraz mají propracovaný tak, aby nikdo z posluchačů nezaváhal při jejich identifikaci. Onen deprogres ale dovoluje vzít staré postupy souboru a lehce je osvěžit přístupem z "Cheat The Gallows".

 

Na první poslech skromnější produkce alba dala opět prostor typickým nápadům a zcela charismatickému vokálu Damona Foxe, který exceluje, stejně tak jeho zvuky vyluzované z jeho obstarožních synťáků. Sound alba se podařilo hodně zatěžkat a čerpat spíše od temnějších velikánů rockových končin. Na protipól se přitahuje více jemnosti od The Beatles, jejichž struktury pronikají do typického Damonova rukopisu. Jistá hračičkovská psychedelie zde také stále zůstává a je cítit však víte po kom; jejich vinyly v prvním pressu stojí majlant. Potud by vše bylo dobré, ale album po dvou skladbách nemá už moc co nabídnout a začne opravdu nudit a iritovat až na pár dílčích světlých momentů. Samozřejmě že se toho děje dostatek, ale Bigelf ukázali, že to jde i markantně kvalitněji s větším šapitó. Jednak už podobné písně Damon nahrál a opakovaný materiál musí mít něco navíc, aby jej bylo možné vzít vážně. Jednotlivé motivy a nosné melodie jsou spíše poťouchlé a nezadírají se do pohárků, které lákají k dalšímu vychutnání hudebního moku, natož aby se zachytily v paměti na delší dobu.

 

Velkou míru opakování se a podobné tempo skladeb nezachraňují ani hostující Mike Portnoy, který mate tělem a hraje naprosto jinak, než jsme povětšinou zvyklí, a především ani nový kytarista Luis Maldonado. Ten oproti svému předchůdci vykazuje kompoziční i herní nudu. Albu schází cokoliv, co by ho vyneslo na rovinu k předchůdci a po pravdě se mu věnuji z jakési setrvačnosti a z lásky, kterou jsem si v roce 2008 k Bigelf přivodil. Nyní na můj vkus jen paběrkují, vytahují poznávací erbovní cetky a snaží se z nich těžkopádně něco slátat a vytěžit restart kariéry. Album, které mě ničím nepřitahuje a láká jen lehce vyčichlým Bigelf parfémem. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Venca / 30.9.14 19:41odpovědět

Pane, slyšel jste starší alba BIGELF, naposlouchal je? Netuším, o čem zde píšete!?! Ta deska je na standardní urovní = velmi dobrá, lehce stravitelná, zábavná, ale také plná "ukradených momentů". Prostě BIGELF, tak jak je znám už léta.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky