Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Vítejte ve světě Chelsea Wolfe. Už potřetí. Ve světě, kterému vládnou tmavé barvy, gotická až okultní atmosféra, bolest na srdci a hlavně bolest v písničkách. V tklivých příbězích obalených těžce prostupnou mlhou a zakalených deštivou vodou prokapávající z rýny střechy do zhasnutého sklepa. Ve skladbách promlouvajících nakažlivou a odtažitou psychedelickou chmurou a přesto dávající na odiv jakousi naději a touhu podělit se o své vnitřní démony. Právě takto vnímám svět Chelsea Wolfe já, aspoň ten, který je zhudebněn do předchozích nahrávek Apokalypsis a The Grime and The Glow. Spolu s novinkou se totiž jeho věčně zakaboněná tvář otevírá a nechává se nést ke světlu. Ano, přesně k tomu, které ve slunečné dny prosvětluje naše pokoje.

Aktuální deska ukazuje Chelsea Wolfe jako autorku, které není cizí chytlavá, dokonce se chce říci až (velmi temně) popová melodie. Pain Is Beauty nabrala směr přijatelněji stravitelné tmy, která sama o sobě ani tmou není, jako spíš spoře osvětlenou místností, kam je každý vítán. Tedy ten, kdo se těchto stále poněkud nedůvěřivě působících míst nebojí. Chelsea Wolfe dnes, to není zastydlá duše schovaná hluboko pod povrchem, ale je to dospělá žena, která nesměle vystoupila nahoru, má hezkou tvář a chcete-li jí chytit za ruku, je docela velká pravděpodobnost, že se vám to povede. Novinka není ta dříve typická dark folková akustika, ale především rocková nahrávka s poměrně slušnou elektronickou podporou. To sebou mimo jiné přináší daleko čistější a civilizovanější sound.

Pořád je to o písničkách, samozřejmě. To by ani nebyla Chelsea Wolfe. Ovšem hlavně je to o proměně. O nových prvcích, o nové síle a odvaze zkusit se vymanit z uzavření a nechat si výrazně bledou tvář ošlehat prvními paprsky slunce. Pořád je to o mystice, o křehké duši a stínech na ní. Jen se o ní jinak hovoří. Srozumitelněji, bez schovávání, bez pohledů do země. Poslouchat nové album Chelsea Wolfe znamená být přítomen komorně působícímu představení, které svou nástrojovou bohatost nedává zbytečně najevo. Je to klidná hladina, co umí zabouřit, ale stejně u ní máte pocit, že se nemůže nic zlého stát. Ano, tahle deska je smutná, ale poslouchá se sama, bez jakýchkoliv rozpaků a dlouhému hledání správného rozpoložení. Co víc, nemá výrazné slabiny a je skutečně velmi hřejivé o ní říct, že je nejvnímavější ze všech dosavadních pokusů Chelsea Wolfe.

Ta ukázala, jak jí tahle aktuální podoba uspokojuje. Cítím z ní upřímnost, a to že se má vyzpívat ze svých bolístek, už není takovým traumatem jako dřív. Je to čest a nebál bych se říct, i hrdost. Pořád to tam někde uvnitř spaluje, pořád je cítit jak strašně to tíží. Přesto je to k jasné obloze natočená krása a první nesmělé objetí. Slunečný podzim jí sluší. Tmářce.