Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

S díly vyloženě akustickými se nesetkávám příliš často, a pokud už na to dojde, jsou to neo-folkové kusy. Tahle deska má jiné nálady, přestože je podobně smutná i melancholická, jako dokáží být Vali a strhující (Sorocco) podobně jako Ulvesang. Z desky čiší klid, podobný zahloubaným Tenhi.

Ladislav Pazdera svou desku uvádí těmito slovy:

Chiaroscuro je malba tvořená tóny. Je to hudební autoportrét, odraz toho, kdo jsem a co hledám. Je o objevování nového, je to vzrušení z neznámého. Je o příbězích z dalekých zemí, o jedinečných a klidných okamžicích, o snech, které se stávají skutečností v podobě hudby.

Souhlasím, deska se dobře poslouchá a je z ní cítit všechno to koření, nálady a citlivost. Je to cesta, kterou nás hudebník se svou kytarou provede, a on si určil pro tento prožitek kytaru jako jediný dominantní nástroj. Problém nastane ve chvíli, kdy posluchač potřebuje ještě něco víc, než jen kytaru. Nebo zatouží po dramatičtější poloze. Tohle umí Estas Tonne, jehož mi orientálnější nebo agresivnější písně, připomenou (A Girl From Istanbul a hned další Recuerdo).

Ladislav Pazdera má za sebou nádherné úspěchy a věřím, že by jeho deska dokázala být daleko barvitější. Přesto se uchýlil k civilnější a intimnější formě svého hraní, která není pro každého, do které je třeba se umět proposlouchat. Snížit tep na rychlost prstokladu a chvíli na nic nemyslet, a jen vnímat každý tón jinak výborně nazvučené desky. Umíte to? Pokud ano, tuhle půlhodinku si užijete. Pokud ne, zkuste třeba mnou jmenovaného Estase. Já z díla cítím trochu zbytečně sešlápnutou brzdu, umírněný rozlet, jaký dílu lehce chybí.