Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

S příjemně nakombinovaným mixem doomu hraničícího s funerálem a deathu přišla finská kapela Oceanwake. Sice se jedná o více jak rok starou desku, ale myslím, že její připomenutí neuškodí. I když kapela hraje už sedm let, loňské album je mým prvním setkáním s tímto zajímavým objektem tamní scény. Sunless  je jejich druhou dlouhohrající plackou, na které je pilováno pomalé soužití dvou proudů. Finům se ve slabé třičtvrtěhodince podařilo vymalovat obraz melancholické krajiny rámovaný tvrdou kůrkou nesmiřitelné povahy. Předpoklady, že když jde o kapelu ze země mnoha jezer, bude na nás útočit silná a přístupná melodičnost, jsou naprosto liché. Melodie na Sunless jsou chmurné, střízlivé a přesto silné.

Čtyřskladbové album stopáží svých položek pokrývá standardní představu o délce alba. Spíš tu kratší, což je mi sympatičtější než prázdné natahování nad únosnou míru a nahrazování silného vnitřku dlouhou hrací dobou. Přesto je právě úvodní, sáhodlouhý song jakýmsi testem trpělivosti. Přes patnáct minut pomalé, někdy až funerální atmosféry není pro každého a plevel se vytřídí hned z kraje. Jen těm co vydrží, se skladba otevře. Už tady se objevuje poloha, kterou kapela ráda překvapuje. Ze zkázonosného doomu se přirozeně přeladí na vlny melancholického rocku, ve kterých se lépe dýchá. Body získávají hlavně momenty, kde zpěv zůstává ponořen v kryptě smrtelného strachu, ale hudebně se to celé prosvětluje a získává na lehkosti.

Oceanwake ve svém vyprávění používají hodně akustických ploch, ne moc typických pro doom, jak ho chápu já. V nich se zdánlivě zastavil čas, ale jde spíš o dřímání sílícího živlu. V pravidelných erupcích vybuchuje zatěžkaný materiál líně stékající po stranách kráteru. Za pomalé, chroptivé deklamace vrže elektřinou nabitý ansábl ponuré riffy, ze kterých vyskakují jasné, zvonivé tóny. S rychlostí se na materiálu hodně šetřilo, je spíchnut z masivních, důkladných stehů rytmiky, kterým se moc nechce rozpustit přísnou disciplínu. Díky tomu jsou zahuštěné melodie hladce sledovatelné a pokud se do nich posluchač položí, brzy mu skrz řídké záclony probleskne pointa příběhu.

Obě tváře, které deska ukazuje, mají svoje kouzlo i přísný účel. Zdárným křížením se vytrácí rutina a deska mění zabarvení jako slída na slunci. Postupem času dospívám k názoru, že s deathem album mnoho společného nemá. Jedině ten zpěv, který ale v této poloze doom využívá také často. Sunless lehce proplouvá bezútěšnými soutěskami chladných tůní, na jejichž konci se sevření zvolna rozevírá a přechází v příjemnější, i když stále podmračenou lokalitu. Lehčí materiál se potkává s čistým zpěvem, který poslušně následuje hudební proměny. Mě přesto více oslovují ty těžké, ryze doomové pasáže, ve kterých se dá babrat do aleluja. Žumpa je plná, sluneční světlo ji neprozáří a lze jen zoufalým řevem volat zaneprázdněný hovnocuc. Tady jsou Oceanwake silní v kramflecích a moc mě baví.