Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Binary Order - The Future Belongs to the Mad

Binary OrderThe Future Belongs to the Mad

Jirka D.26.1.2024
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od agentury Moon Coil Media
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Snaha o velkolepou desku v kombinaci s domácím a do značné míry naivním přístupem skončila někde na hraně mezi kýčem a nezamýšlenou parodií.

Asi je to o chápání pojmu industrial metal a následném nenaplnění nadějí, které jsem do toho na začátku vkládal. Rozumím tomu, že pod tímto žánrovým zařazením si různí lidé představují různé věci a že ve výsledku jde vždycky primárně o hudbu, a ne o kategorii, do které ji zařadíme. Do té míry v pořádku a pokud jsem ještě před prvním poslechem měl na základě přečtených promo informací představu, že dostanu cokoliv na způsob mých oblíbených kapel typu Nine Inch Nails, Godflesh či novějších (a bohužel už mrtvých) Corrections House, byl to čistě můj problém. Čistě moje očekávání toho, co si já představuju pod pojmem industrial metal. Může být, že někdo to má jinak a že někomu stačí do metalové muziky zakomponovat jeden porouchaný syntezátor nebo klávesové disko a industriál je na světě. Binary Order k tomu má blízko.

 

Binary Order není kapela ale jednočlenný projekt jakéhosi Benjamina Blanka z Londýna, jehož začátky se prý datují až do roku 2008. Na bandcampu lze dohledat album Messages from the Deep (2022), o rok mladší EP Thrown Away obsahující remixy a podivnosti typu coveru jedné skladby Papa Roach, ale jestli toho je víc a kolik dalších nahrávek má Binary Order od roku 2008 na svědomí, se mi dohledat nepodařilo. Co se mi naopak dohledat podařilo a co je svým způsobem zjevné z poslechu Blankovy tvorby, že je to člověk věnující se mnoha žánrům napříč scénou – od metalu po elektroniku – a nic mu není cizí.

 

Binary Order

 

Druhá zjevná věc (a tím už se dostávám k aktuální desce) je ta, že je to člověk trávící příliš času u počítače a žijící v představě, že hudba vzniká v něm. Do určité míry ano, ale hranice mezi dobrým pomocníkem a zlým pánem může být někdy tenká, což v jeho případě je úplně zbytečné diskutovat, protože zdravá míra v případě desky The Future Belongs to the Mad byla překročena několikanásobně. Opravdu dlouho jsem neslyšel tak přeprodukovanou, tak neživou, nepříjemně naprogramovanou a umělohmotnou nahrávku. Byl to záměr? Do značné míry asi ano, nicméně při přečtení informace, že Blank je zodpovědný za hudbu, nahrávání, produkci a vůbec všechno, je zjevné, že vyjít si na chvíli na vzduch potřebuje každý z nás. Třeba jen kouknout se, jak vypadá svět okolo.

 

Když se ale oprostím od svých žánrových představ, musím přiznat minimálně to, že Blank je docela schopný skladatel se smyslem pro spád, pro správné dávkování emocí a že přes dlouhou stopáž desky přesahující 50 minut umí manévrovat dostatečně zajímavě a nápaditě. Jak v rámci jednotlivých skladeb, tak v rámci tracklistu desky je velmi intuitivně pracováno s razancí střídanou odlehčenými pasážemi a pocitem úlevy (Feel Again), s celkovou atmosférou, s gradací a v konečném důsledku s emocemi posluchače. Jednoduše řečeno, na jeho skladby se snadno naskakuje, refrény zpívané čistější hlasovou polohou (která je mu mnohem bližší než naprosto zoufalá hrubší) mají většinou dobrou melodickou linku a příjemně houpavý rytmus (Perfect World) a i když to zdaleka není nic nového, funguje to. Funguje to dobře a fungovalo to podobně už kdysi dávno, za všechny zkuste třeba Spineshank a jejich skladbu Synthetic, což je electro metal starý víc jak dvacet let.

 

Ale budiž, že Benjamin Blank nevymýšlí nic nového, s tím se dokážu smířit, ostatně to dneska nevymýšlí téměř nikdo. Že nějakým způsobem zpracovává své pocity z toho, že svět se řídí do kytek a že z toho má depresi, že nemůže najít smysl života a že je z toho rozrušen (to cituju), mu svým způsobem přeju. Ostatně i tenhle přístup není nic nového a poslední dobou mám pocit, že nahrávek plných existenciální tísně přichází (jenom ze Západu?) čím dál víc. V tom ale problém taky není. Ten největší zádrhel vězí v tom, že si Blank ukrojil příliš velký krajíc a že jeho vize, koncept a pojetí alba daleko přesáhly jeho technické možnosti. Aranžérské velikášství se tak proměnilo v elektronický cirkus vzbuzující spíše lítost a (neplánovaně) existenciální tíseň u vnímavějšího posluchače. Dobrý producent by rovněž korigoval jeho nápady, byť někdy dobré, na únosnou míru. Vyhodil nebo zkrátil by skladbu Skin a vysvětlil by mu, že energie získaná na začátku desky přichází naprosto vniveč v jejím středu (Feel Again – Skin – Left Behind), a že topit posluchače ve svých vlastních depresích lze jen do určité míry. Pak se totiž účast a empatie proměňuje v touhu vlepit dotyčnému pár facek na probuzení, což byl přesně ten důvod, proč jsem nedočetl Hledání ztraceného času od Prousta.

 

 

Svým způsobem si umím představit, že s adekvátním vybavením a pod vedením nějaké autority by se z toho dala vykřesat docela snesitelná deska. Blank v sobě má kus talentu a zakódovaný cit pro hudební dramatičnost, pro dobré dávkování emocí, pro použití těch správných zvuků, ruchů a vůbec využití arzenálu elektroniky, který se nabízí. Dokáže dát dohromady téměř hodinou desku a nezamotat se do toho, což samo o sobě už něco napovídá. Jenže ten pocit, že se takové album dá upéct doma s počítačem do důstojné podoby, ten je mimo. V tomto případě bych se vůbec nebál narušit osobní integritu umělcovu, vpustit do toho nějaký element zvenčí a celé to rozsekat na kousky.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 26.1.24 8:51odpovědět

Super recenze. Poslechnout se ale bojím. :-)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky