Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

To, že existuje kapela Alastor, jsem již delší čas věděl. Jenže jaksi jsem si nespojil to, že skupin s tímto názvem je hned několik (a pokud zůstaneme ve všeobecně známém metalu – díky jeho archivům – spočítáme, že toto jméno používá/lo hned devět interpretů). Takže jsem si myslel, že novou desku Šumava vydala thrash blacková formace z Portugalska, která se mi zamlouvá. Jenže, ejhle, Šumavu vydal Alastor z Rakouska. Na ujasnění ještě doplním, že aktivně se do hudebního dění začaly kapely zapojovat ve stejný rok, čili 1996.

Jakožto rodák a milovník Královského hvozdu a Šumavy obecně, ihned jsem si v redakčních poznámkách tuto nahrávku zabral k recenzování. Jenže to jsem ještě netušil, co mě čeká. Žánrem je black metal, jak jinak, že. Kombinace oblíbené hudby a oblíbené převážně lesní (kůrovec ať chcípne!) krajiny mi hned vykreslila tolik možných vyústění a nadšená očekávání. A to byla asi chyba. Je to škoda, protože v blacku je celá řada kapel, která dokáže svou okolní krajinu tak pevně vtisknout do své hudby, že při zavření očí jednoduše procházíte a nasáváte danou lokalitu. Příkladně lze sáhnout po světových jménech a stavebních pilířích žánru. Mohu jmenovat třeba Immortal na Battles In The North, kde ten sever dýchá jak zvukově, tak charismaticky a i v létě tato deska dokáže fungovat jako placebo klimatizace. Jestli pak Greta poslouchá Immortal? No nic, dále lze jmenovat skupinu Nokturnal Mortum, kde cítíte neprostupné hvozdy už díky pomocí zvuků zvěře, které kapela začala používat v období prvotřídního válu Nechrist. Můžeme zůstat i u nás doma, kde tajuplné podkrkonoší promluvilo skrze Jilemnického okultistu od Master’s Hammer. Ostatně, tato kapela v nové vlně nového tisíciletí stvořila skvělou skladbu právě s názvem Šumava. Chválou nešetřím, neb v textu se objevují přímo Kašperky, což jednoduše patriotsky hřeje. Lze sahnout i po Priessnitz, kde strýko Victimer uznale pokývne hlavou a nadechne se z plných plic, aby řekl jediné – Jeseníky. Zkrátka, atmosféru konkrétního místa lze vtisknout do hudby a příkladů by se mohlo jmenovat ještě velké množství (třeba i taková sranda jako jsou Závodní ovce se skladbou Karel Klostermann). Otázkou pak je, nakolik se něco tak charismatického jako je Šumava podařilo hudebně ztvárnit.

Nepovedlo. Odpovím ihned a rázně. Samotného mne to mrzí. Ať dělám, co dělám a snažím se sebevíc, tak rodný kraj z téhle muziky vážně necítím. Chybí poryvy větru, chybí sněhové vánice, bublající rašeliniště, chybí lesní odér a praskot větviček. Chybí nálada, která by dané místo obkreslila alespoň v hrubém skicáři. Takže s čím máme tu čest? Je to black metal náležitě melodický a také barevný. Dejte si ukázku a pochopíte, že to tak marné není. Že tam ty nápady jsou, vždyť to přece zní dost svěže, chytlavě a tempo se má čile k světu. Vokál je trochu kýčovitý (i křečovitý), ale budiž. Tak himl, co je špatně? No jednoduše to, že ta deska zní komplet stejně. Ať už vyberu jakoukoliv skladbu, tak budu vědět, že ten samý mustr je použit pro ty ostatní. Fakt netuším, která skladba je nejlepší, protože jsou všechny stejné. Chvíli to dokáže bavit a zaujmout, ale plocha padesáti minut je pro takový materiál pořád dost dlouhá. Děj se nikam neposouvá, od první skladby jste jednoduše lapeni do zrcadlového labyrintu, ze kterého vás po té necelé hodině kapela vyhodí zmuchlané, dezorientované a ještě ke všemu bez chuti vracet se. Takové dojmy přece Šumava nenabízí.

Jak jsem již uvedl – je mi to líto. Rád bych vypíchl momenty, které kapele sluší. A vážně nejde jen o to, že se to jmenuje Šumava a že ta z toho cítit není. Ať se to jmenuje třeba glory hole, nebo kulový regulační ventil, pořád to bude fádní black metal bez jiskřičky. Na nějaké kompilaci může Alastor svým způsobem oslovit. Protože ta hudba úplně hloupá není. Jako solitér bude určitě zajímavá, ale v hojnosti desatera skladeb už ten styl trochu kulhá. Jasně, je to typický výraz konkrétní kapely a jakkoliv jsou si skladby podobné, můžeme házet argumenty na zásadní jména kytarové scény, kde se něco podobného dělo pořád dokola taky a nikdo s tím problém neměl (Motörhead třeba). Ale pokud se snažím o zajímavý black metal, který má oslovit už netradičním názvem (kolik zahraničních interpretů použilo pro titul alba češtinu?), tak pak očekávám o kapku víc, než je kolovrátkové, byť řemeslně perfektní muzicírování.

Takže ano, deska nabízí skvělé momenty a působivou hru zejména strunných nástrojů. I ta basa občas zajímavě vystoupí, aniž by v pozadí pouze zbaběle kryla a hutnila hlavní linku. Jeden poslech může přinést určitou spokojenost, místy i nadšení. Ale po druhé, či po desáté? To už bude na každém zvlášť.