Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Líbí se vám obal? Vzpomněl jsem si na jednu scénu ze seriálu Jistě, pane premiére, která se týkala prostředí, ve kterém měl být pronesen první premiérský projev na kameru: "Velmi moderní oblek, hi-tech nábytek, křiklavě žluté tapety, abstraktní obrazy, zkrátka všechno, co zamaskuje nepřítomnost myšlenky v řeči samé."

The Serenity of Suffering je dvanáctá deska KoRn a pomalu si začínám uvědomovat, co to znamená „stárnout s kapelou“. KoRn sleduju téměř od počátků a s každou další novou desku se sám sebe musím ptát, co chtít od kapely jejich formátu, zda pouze sázku na své jisté, anebo nový vítr posouvající (byť o krůček) stávající pohledy na hudební scénu. A mám-li si dát upřímnou odpověď, u této kapely očekávám to druhé.

KoRn by podle mě měli neustále měnit definici sebe samých, protože přesně tohle právě oni umí. Ne vždy se jim to dařilo a možná právě proto mám dvojici alb Untouchables (2002) a Take a Look in the Mirror (2003) zafixovanou jako slabší příbuzné k předchozím deskám. Jejich komerčnímu úspěchu navzdory. Poměrně prázdnou slámu mlátili v roce 2010, kdy vyšlo album KoRn III: Remember Who You Are, i když právě tenhle pokus o návrat k původnímu zvuku byl prý v plánu. Ostatní nahrávky už jsou víceméně otázkou vkusu a odvahy posouvat se společně s kapelou, což bylo obojí maximálním způsobem testováno v elektrárenském provozu The Path of Totality, který mi časem přece jen k srdci přirostl, i když na velkou lovestory to nikdy asi nebude.
 
The Serenity of Suffering je rovněž návratem pod křídla Roadrunneru, na němž KoRn vydali už dvě desky. A v neposlední řadě je to návrat k jednoduššímu schématu KoRn - se silnými songy, ale bez hlubších myšlenek a snahy se kamkoliv posunout. Zhruba jako u zmíněných dvou desek zkraje první dekády, což je přesně ten důvod, proč mi novinka KoRn dvakrát nesedla.

Respektive jinak. Nejde totiž o to, že by na složeném materiálu bylo něco špatně. Od prvního songu servíruje družina kolem Jonathana Davise prvotřídní muziku. KoRn jsou tvrdší než kdykoliv před tím, sám Davis posunul svůj hlas hodně do hloubek a leckterý dříve neoslovený fanoušek tradičnějších metalových žánrů by si tentokrát mohl přijít na své. Navíc Insane a Rotting in Vain s nominací na Grammy v kapse jsou jednoznačné hity, které budou rozhýbávat davy na koncertech a je téměř jisté, že i do budoucna to budou koncertní jistoty. Že je to celé pouze variace na již mnohokrát ohrané schéma kapely, nikoho asi příliš trápit nebude. Spíš naopak.

A možná právě někde tady se dostávám k jádru problému, který bych přiblížil asi jako sázka na perfektní jistotu. The Serenity of Suffering je deskou poměrně stejnavých skladeb, jedna se podobá druhé a všechny se podobají nějaké jiné z některé starší desky. Především druhá půle alba bolestně splývá. Prakticky nikde neslyším cokoliv jako přidanou hodnotu, snahu udělat něco jinak, třeba experimentovat se zvukem tak jako na předchozí desce. Pravda sice je, že většina skladeb je řemeslně výborná, ale ani narazit na vyloženě slabší místo není tak těžké (Take Me, Next in Line).

Naopak velmi osvěžující dojem zanechává vokální angažmá Coreyho Taylora, které minimálně mě připomíná náladu přelomu milénia, kdy si kapely nu-metalové scény takto vypomáhaly velmi často, a je velká škoda, že tento zvyk postupem doby vymizel. Navíc Taylor je vokalista charismatik a jeho přítomnost na desce má svou váhu. Vedle toho přítomnost dalších hostů mi přijde jako nevyužitá šance, elektronická sekce pouze zahušťuje atmosféru a o jakýchkoli experimentech si můžete nechat zdát. Opět se vracím k výše uvedené myšlence - ono nic z toho není špatně, všechny ingredience jsou smíchány mistrovsky, ale se zoufalou snahou nevybočit, líbit se, hlavně nezkoušet nic nového. A to mi u KoRn přijde škoda.

Několik poznámek si dovolím i ke zpracování limitované edice na CD (oficiálně nazvané “deluxe”), která se oproti té běžné liší o dva bonusové songy a prý i o jiný artwork. Vše je zabaleno v klasické jewe case krabičce, booklet je rozkládací arch formátu 3x3 a kdo znáte deluxe edice starších desek KoRn, novinku jako moc “deluxe” neoceníte. Není totiž co. Stejně tak bonusové songy v podstatě pokračují nastaveném schématu a od některých řadových skladeb je prakticky nerozeznáte. Opět škoda. Vedle toho titulní obrázek, v němž najdete motivy z Issues, je výtečný. Odvážný, jiný, provokativní. Tohle jsou KoRn, takhle je poznáte i bez loga.