Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když se nyní vracím ve svých myšlenkách zpět do minulosti a snažím se nalézt bod, kdy mou nebohou šišatou makovicí poprvé projel několikasettunový vlak plný nebezpečného smrtonosného harcoru kříženého s hutným rapujícím metalem v podání brooklynské bandy Biohazard, dochází mi, že od toho okamžiku uplynulo již bohatě přes deset let. V časech puberťáckého vzdoru vůči všemu a všem pro mě hudba Biohazard protáčená na řádně vychrchlaném kazeťáku znamenala přesně ten správný prostředek napomáhající smysluplnému přetavení nahromaděných návalům energie, kupříkladu za účelem zběsilého třepání makovicí, nebo protahování svalové hmoty při tréninku na mistrovství světa v ér gitár.

Nicméně, jak léta ubíhala, i můj hudební vkus procházel nezanedbatelnými proměnami, na kdysi oblíbené desky Biohazard sedal prach a já teprve nyní pomalinku, polehounku zjišťuji, kolik že sudů plných jedovatého svinstva stačilo za tu dobu vytéci do East River. Pravda, záseky jako nu-metalem načichlé Uncivilization nebo vyloženě průměrné Kill Or Be Killed zas takovou zničující silou nedisponují a dřívějším o poznání suverénnějším představením nesahají ani po kotníky. Pošramocenou reputaci si hoši v mých očích sice částečně vylepšili celkem slušným Means To An End, které ovšem na dlouhých sedm let bylo také tím posledním, čeho jsme se od pokérovaných biošů dočkali. 

Cesty Páně jsou ale nevyzpytatelné a o členech Biohazard to platí dvojnásob, vedlejší aktivity, důvody rozchodů, návratů a opětovných rozchodů asi nemá cenu nijak obšírněji rozmazávat, konec konců u kapely podobného ražení mi nějaká ta rozepře přijde prostě tak říkajíc součástí hry. Jedinou podstatnou informací tudíž zůstává, že zde konečně máme další čerstvou fošnu Biohazard a navíc v původním, nebo lépe řečeno klasickém, obsazení. Tedy Billy Graziadei, Danny Schuler, Bobby Hambela Evan Seinfeld. I když trochu v rozporu s mým předchozím tvrzením by se přeci jen slušelo uvést, že posledně jmenovaného ještě před oficiálním datem vydání Reborn In Defiance nahradil starý známý Scott Roberts, který v těchto dnech již s kapelou brázdí světová pódia. Co naplat, lidé přicházejí a odcházejí, s tím nikdo z nás mnoho nenadělá, nicméně si myslím, že časem horké hlavy opět vychladnou a Evan nějakou tu paseku s dnes již bývalými spolubojovníky ještě napáchá.

No nic, dosti bylo planého tlachání a pojďme se raději trochu hlouběji ponořit do lůna plného vzdoru a nenávistí, odkud se aktuální comebackové Reborn In Defiance probojovalo vstříc životadárným slunečním paprskům. Popravdě, ve stínu kvalit, či lépe řečeno nekvalit posledních pár řadovek mé smyslové vjemy vůči znovu a znovu omílaným silným prohlášením o tom, jak tohle album bude zrovna to absolutně nejlepší ze všech, jaká že úžasná chemie se opět po tolika letech probudila mezi dávnými kámoši atd... atd... , zůstaly silně nepoznamenány a o žádné natěšenosti bych se rozhodně neodvážil ani hlesnout. 

Jenže malý bezvýznamný redaktůrek míní a Biohazard mění... čas od času se zřejmě přihodí věci, které zdravý rozum jednoduše nepobere a já po téměř týdenním nepřetržitém sjíždění Reborn In Defiance musím konstatovat, že tohle je vážně jiná kávička… žádná ubohá, ucmrndaná estráda typu Uncivilization, nebo šeď a nuda v podání New World Disorder, či Kill Or Be Killed. 

Nekonečné znásilňování středních temp se tentokrát nekoná, většina dění se odehrává za svižného poklusu, což celkové poslouchatelnosti jen prospělo. Biohazard roku 2012 rozhodně nejsou žádnou partičkou stárnoucích vyčpělých hácéčkářů poháněných nostalgií, postrádajících zápal a hlavně silné chytlavé nápady. Nahrávka už od prvních chvil tepe rozžhavenou energií vytvářející uvnitř monolitu třinácti songů přetlak invence nadopované agresí, jež v pravidelných intervalech exploduje v podobě úderných zapamatovatelných několikaminutových proklamací přesně v duchu old school HC filozofie, kterou hoši sice vždy vyznávali, ovšem při jejím servírování se nezdráhali využít i vlivy zcela odlišných a zdánlivě neprovázaných stylů.

Na Reborn In Defiance ale tentokrát upustili od podobných roubovacích praktik a i když máme stále co dočinění s metalickým hardcorem biohazardího ražení, rapujícím hopsačkám a podobným kratochvílím se pánové až na pár výjimek oddávají jen velmi zřídka. Drtivé riffy s odzbrojující lehkostí střídají zpěvné sborové refrény, sice většinou podle jasně definovaného scénáře prostého markantnějších nepředvídatelností, nicméně nahrávka i přes jistá úsporná opatření disponuje celou řadou zpestřujících odboček z luhů a hájů, kde ve svých příjemných představách kdysi bloumala možná taková Metallica pronásledována Alice In Chains (You Were Wrong), jež ve spojení s přímočarými vypalovačkami typu Vengeance Is Mine, či Come Alive navíc vysázenými precizním kytarovým sólováním dává dohromady koktejl skvělých, kvalitativně naprosto vyrovnaných písní, po jejichž poslechu mě přemáhá nutkání, pouštět si celé album znovu a znovu, což se mi v minulosti s žádnou deskou Biohazard nestávalo, nebo alespoň ne v takové míře.

Těžko hledat hluchá místa, technické nedostatky… pár slabších chvilek by se možná vypreparovat dalo, ale což… ještě před pár dny bych sám sobě nevěřil, že něco podobného kdy vyslovím… Biohazard natočili desku, která se směle může řadit mezi to nejzdařilejší, co z HC/metalové vřavy v posledních letech vzešlo.