Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Těsně předtím než strčíte do pusy lžíci plnou hlíny, víte naprosto přesně jak bude chutnat. Těsně předtím než vrazíte palec do cirkulárky, víte naprosto přesně jak to bude bolet. Těsně předtím než dopadnete z čtyřmetrové zídky na betonovou zem, víte naprosto přesně jaký zvuk se ozve z kotníku. A též těsně před stisknutím tlačítka "play" víte vždycky naprosto přesně, jak budou znít Black Cilice. Pokud by podžánr raw black metal měl nějaké své přední zástupce, bylo by to patrně toto portugalské těleso, které se mimo jiné od svých souputníků vyznačuje třeba tím, že i přes zachovávání povinné anonymity živě koncertuje. Jak jsem se ostatně mohl přesvědčit minulý rok v pražském Futuru. Tehdy jsem se mimochodem nedostal k napsání reportu, tak jen zpětně připomenu jejich pódiovou presenci, kdy zpěvák celou dobu jen nehnutě stojí u mikrofonu a akorát dvakrát za celý set obmění předmět, který drží v ruce - z lebky na svícen a ze svícnu na řetěz.

Atavistic Possessions je EP o necelých 34 minutách, což je stopáž, která by stačila i pro plnohodnotné album (třeba celá Paradeigma tuzemského Inferna má kupříkladu necelých 36 minut). Nicméně za volbou kategorizovat ho do formátu EP stojí spíše charakter obsažených písní. Ty jsou totiž, dle slov kapely, kolekcí pěti starších, dosud nevydaných kusů. Na Bandcampu lze celý soubor stáhnout za dobrovolný příspěvek s taktickou poznámkou, že samotná muzika je jenom součást toho alba a celý prožitek může přinést pouze fyzická kopie. Bohužel můj problém s autoritami mi znemožňuje stát se obětí marketingové manipulace, zvlášť když věčně nemám prachy, takže se nahrávka ve formě prašivého mp3 stala sprostě obětí mých večerních procházek po zpustlých místech Prahy. Ostatně s nahrávkami Black Cilice si troufám říct, že umím docela kontextuálně zacházet.

Důvodů, proč se kapely obecně uchylují k obracení šuplíků a vydávání starého, dosud nevydaného materiálu, může být víc. Konkrétně dva - drogy nebo výsledek daňového auditu. Že jeden z těchto problémů často implikuje druhý asi víme všichni, nicméně v tomto případě bych to výjimečně nepovažoval ani za jeden z případů. Spíše mě provokuje otázka, čím si obsažené tracky dříve vysloužily odklad, když od první do poslední vteřiny se jedná o prvotřídní zástupce tvorby těchto portugalských černoknežníků. Po několika pečlivých posleších mi akorát při srovnání s třeba takovou jejich Banished in Time přijdou možná snad trochu méně zuřivější a častěji uchýlené do středního tempa. Ničemu to však naštěstí nevadí.

Jak je u Black Cilice zvykem, i zde písně většinou postrádají nějaké úvody či závěry. Jsme automaticky vrženi přímo doprostřed vichřice rozladěných kytar a distancujícího šumu. Výjimkou je v tomto poslední zásek Dissolving Dimensions, který je uveden skoro až hospodsky blboučkým kytarovým riffem, než je všechno zase poslušně smeteno distortovanou bouří a hypnoticky jednolitým blackovým vokálem. Není to ale ten důvod, proč se pořád podivuji nad tím, proč takovýto track skončil původně na dně střižny. Tím je totiž zejména skutečnost, že, společně s prostřední písní Becoming the Curse, se jedná o prvotřídní black metalové eposy, jejichž neúprosně se valící kytarové stěny dosahují po nějaké době vtahující intenzity a vy si náhle uvědomíte, že během nich automaticky zdviháte fiktivní palantír k nebesům, i když stojíte na zastávce tramvaje.

Atavistic Possession tedy není žádná vyplňovací nahrávka v kariéře Black Cilice, jak by se mohlo dle jejích papírových parametrů zdát, nýbrž plnohodnotný příspěvek do jejich vysokokontrastního černobílého světa. Světa, kde všechno je již dlouho mrtvé a zasypané kameny. Black metal, ze kterého bylo odřezáno všechno mimo jeho samotnou esenci. Nakolik je povznášející být pozván v dnešní době do prostoru této naprosté stagnace snad ani nemusím dodávat.