Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Black Country Communion - Afterglow

Black Country CommunionAfterglow

Michal Z1.2.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CDP-315; Sennheiser HD 202
VERDIKT: Třetí poznávací jízda blues hard rockovým pravěkem, s průvodcem více než povolaným, neb on sám v něm zanechal nesčetně nezapomenu-telných kapitol. Dílo uctivé k historii, ale přesto neotřelé. Z trojlístku alb Black Country Communion však nejméně zdařilé.

Black Country Communion ženou kupředu, ni rok pauza. Není tomu jinak v roce 2012, po v celku neupravovaném živáku přichází třetí řadovka "Afterglow". Pánové na předchozích počinech dokázali svoji kompetenci, ale ta je s pohledem na jejich jmenovky samozřejmá. Jejich počínání beru jako nejpatřičnější v rovině budování - připomínání odkazu blues rocku, potažmo Led Zeppelin a Hughesovi chvíli domovských Deep Purple. Nemusejí předkládat papírově doložený rodokmen, přesto tento luxus ve svých řadách vlastní. Není to stále o LedZep, ale až album naposloucháte, budete se těšit jako malí na okamžiky, kdy rockoví stylotvorní praotci vystoupí ze zákrytu a následnická generace jim dovolí promlouvat skrze dimenze a hranice nemožnosti („The Giver“).

 

Popravdě mé sbližování s "Afterglow" bylo zatím to nejsložitější z dosavadních BCC počinů. Hudebně se jistě jedná o nejpestřejší z trojlístku alb, ale občas mi schází silné šlehy z jedničky, nebo temná jednolitá atmosféra dvojky. Celek je přes zmíněnou bohatost chudší. Hudebním světem se nesou zvěsti o stížnostech Hughese, které jsou mi pomocným klíčem k pochopení alba. Místem sváru je přetížený Bonamassa, kterému se daří na všech frontách kariéry a na BCC mu tentokráte zbylo méně času. V přímém porovnání se staršími sourozenci, vychází "Afterglow" v rovině kytar jako chudý příbuzný. Nějakého objevnějšího sólování a využití neotřelých harmonií a zvuku kytary se dočkávám až v poslední skladbě. Situaci zachraňuje zbylá trojice hudebníků.

 

Kolekce "Afterglow" jde na hudbu více k jejímu blues hard rockovému kořenu, ale nebojí se na druhou stranu zasnít do hloubky a ponouknout k tklivému baladickému meditování. Album je opatřeno patřičně řízným rozjezdem. Občas zní obyčejně, jindy rozmáchle. Tu a tam je cítit přímé sourozence skladeb, již BCC řečených, ale kdo se neopakuje. Některé pasáže působí dojmem jamující trojice, jež čeká na Bonamassu. Vrchol alba jasně třímá titulka, nabízí vše, co jsem vyslovil a další tisíce stopových prvků, které nedokáži pojmenovat, nebo pochytit a písemně zvěčnit. Na paty jí šlape, co se týče bohatosti a síly emocí, možná ještě šponující „Dandelion“.

 

Album v nebývalé míře dovoluje promlouvat Derekovým klapkám, který se své role zhostil na výbornou, byť stále stojí v pozadí, neexhibuje a pouze vkusně domalovává světlá místa. Z mého pohledu album zachraňuje nejpovolanější - Hughes. Naložil si na hrb břímě, vystoupal na horu, složil náklad, chvíli pobyl, pokochal se vlastní ikonickou nedostižitelností a ladně sbíhá do průsmyku. Stařešina, který momentálně klame čas. Nečiní tak pouze hlasivkami, některým skladbám dominuje i jeho protřelá čtyř drátovka. Bonham mu bohatě dláždí širokou cestu těžkými balvany, po nichž principál nakračuje sobě vlastní noblesou a procítěně vypaluje svůj feeling do srdcí rockerů. Tady mi nezbývá než smeknout a konstatovat, že se pana zpěváka nelze nabažit. BCC tentokráte nepouští k mikrofonu samostatně Bonamassu, ale vždy v doprovodu vyzrálého dospěláka Hughese, což jen kvituji.

 

Nedokážu ani s odstupem říct, zda je album jako celek špatné, nebo ne. Jistě nadprůměrné je, to by zúčastněná jména zvládla asi i v opojení chřipkou a čtyřicítkou na stupnici. Kytarově je méně nápadité a chudší než dříve, více se glosuje z různých zákoutí rockové historie. Album pozitivně pulzuje, má sílu drát se do povědomí, ale nemá tendenci dostat své písně na pozici mezi skladby z prvních dvou počinů. Bonamassa často sahá do stojanu pro akustiku a je vyloženě úsporný v pozadí. Místy mám dojem jisté rozháranosti a zbytečnosti některých skladeb. Často se lekám, že mi do přehrávače zatoulala skladba, či motiv z předchozích alb (namátkově "Confessor" a "Crawl"). S pocitem, že se jedná o nejhorší album, co pánové vytesali, se peru sakra dlouho. Odsunuji vnitřní sebeklam a obhajobu oblíbeného uskupení a začínám svému nitru věřit. Přestože pan Hughes stále láká vytáhnout vyšší bodové ohodnocení. Tentokráte budu tvrdý, i když spalující rocková vášeň z alba doslova kape, ale to je vlastní všem počinům tohoto uskupení.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 1.2.13 6:37odpovědět

Na hodnocení se +/- shodneme. První dvě alba skvělá, do Afterglow se nemůžu dostat. Odložil jsem, vrátím se.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky