Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Španělské Helevorn jsem zaregistroval v době, kdy vyšlo jejich druhé album Forthcoming Displeasures. Pamatuju si, že se mi jejich doom mixnutý gotikou vcelku líbil a že jsem ho pár měsíců obstojně proháněl svými sluchovody. Jenže jsem měl tehdy úplně jiné priority a starosti (nedostatek času není vysvětlení) a na milé Helevorn naprosto zapomněl. Nyní při náhodném klikání na youtubku mi vyskočil klip k písni Blackened Waves z nové desky Aamamata. Najednou jsem se ocitl kdesi v době před dvaceti lety, a kde mi bylo hodně fajn. Helevorn se za roky, kdy jsem je ignoroval, hodně vypracovali. Čerpají z dob dávno minulých, zvuk mají ovšem moderní, písně svěží, stejně jako jejich provedení.

Jsem unavený z retrospektivních zbytečností. Tehdy mi záplava stále hebčích doomerů, co už ani doom nehráli, naháněla kopřivku. Kdykoliv jsem zakopl o smečku, honosící se nálepkou gothic, raději jsem se ji vyhnul, než ztrácel čas s kopiemi kopií. Helevorn byli od začátku vedle gothic stále doom, nicméně až nyní můžu v klidu říct, že je vše, jak má být a kyselo není málo kyselé. Melodie skladeb jsou podmanivě melodické, nezapomínají však na dostatečnou razantnost. Frontman Josef Brunet se oproti starším nahrávkám stal výtečným frontmanem. Umí svým hlasem vyčarovat jak hrubé screamy, tak i linky barytonově klenuté.

Pojďme se však ponořit do alba samotného. Není jednoduché se odpoutat od emocí a nevpravit je do slov. Hodinová sbírka poetických obrazů je konečným vtiskem ošetřena samotným Jensem Bogrenem a jeho Fascination Street Studios. Přičemž nutno dodat, že kapela novinku nahrála v Psychosomatic Recording Studio na Mallorce. Díky důraznému zvuku a tím svébytnou barvou nástrojů se poklady Aamamata umocňují. Helevorn se díky modernímu zvuku nesvazují ruce a mohou svým posluchačům malovat bohatou fantazií širokou škálu pocitů bez omezení. Písně na Aamamata jsou melancholické, vzteklé, oslavné i zamyšlené…

Nejvýraznější kompozice se nachází přesně uprostřed. Energická hymna Forgotten Fields, s drásavou ústřední linkou a emotivním growlem střídajícím se čistými vstupy, umí strhnout k hrození i zamyšlení. Ještě působivější Nostrum Mare (Et deixo un pont de mar blava) se zvolna rozjíždí klavírní linkou a mužským i ženským recitálem. Dokonale šedá atmosféra se postupně rozvine v duševní katarzi. Do klavíru se nevtíravě nabourává basová hra, přidávají se bouřlivé kytary s razantní rytmikou a zesilujícím zpěvem. Stavba této skladby je dynamická. Střídají se v ní tichá místa s hlomozícími, tklivá s rozhořčenými. Ani zbytek nahrávky za zmíněnými ničím nezaostává. Zda už myslím Goodbye, Hope či neskutečné nádhernou La Sibil·la, Aamamata uzavírající.

Co vytknout podobnému dílu? Když ze sebe vyškrabu kritika, vytknu úvodní A Sail to Sanity přílišné opakování motivů v druhé půli skladby. Tím podle mě zbytečně ztrácí dech. Jedná se ovšem o jediný výraznější škraloup. Ve svém ranku nemají Helevorn přílišnou konkurenci a jsem vážně rád, že nemusím o Aamamata říct ono - mezi slepými jednooký králem. Kapela se umí vyhnout žánrovým klišé. Není stylově ortodoxní, čerpá ze všech stran. Přitom zůstává ukotvena melancholií a semknuta emocemi. Pokud se vám bude zdát tvrzení, že se Aamamata v klidu vyrovná klasickým nahrávkám gothic / doomového chlívečku, vězte, že jakožto starého obdivovatele smutného metalu mi nevoní jen tak něco. Ale jsem jen člověk chybující. Je možné, že jsem se pouze nechal unést…