|
|
||||||||||
Black Country Communion ženou kupředu, ni rok pauza. Není tomu jinak v roce 2012, po v celku neupravovaném živáku přichází třetí řadovka "Afterglow". Pánové na předchozích počinech dokázali svoji kompetenci, ale ta je s pohledem na jejich jmenovky samozřejmá. Jejich počínání beru jako nejpatřičnější v rovině budování - připomínání odkazu blues rocku, potažmo Led Zeppelin a Hughesovi chvíli domovských Deep Purple. Nemusejí předkládat papírově doložený rodokmen, přesto tento luxus ve svých řadách vlastní. Není to stále o LedZep, ale až album naposloucháte, budete se těšit jako malí na okamžiky, kdy rockoví stylotvorní praotci vystoupí ze zákrytu a následnická generace jim dovolí promlouvat skrze dimenze a hranice nemožnosti („The Giver“).
Popravdě mé sbližování s "Afterglow" bylo zatím to nejsložitější z dosavadních BCC počinů. Hudebně se jistě jedná o nejpestřejší z trojlístku alb, ale občas mi schází silné šlehy z jedničky, nebo temná jednolitá atmosféra dvojky. Celek je přes zmíněnou bohatost chudší. Hudebním světem se nesou zvěsti o stížnostech Hughese, které jsou mi pomocným klíčem k pochopení alba. Místem sváru je přetížený Bonamassa, kterému se daří na všech frontách kariéry a na BCC mu tentokráte zbylo méně času. V přímém porovnání se staršími sourozenci, vychází "Afterglow" v rovině kytar jako chudý příbuzný. Nějakého objevnějšího sólování a využití neotřelých harmonií a zvuku kytary se dočkávám až v poslední skladbě. Situaci zachraňuje zbylá trojice hudebníků.
Kolekce "Afterglow" jde na hudbu více k jejímu blues hard rockovému kořenu, ale nebojí se na druhou stranu zasnít do hloubky a ponouknout k tklivému baladickému meditování. Album je opatřeno patřičně řízným rozjezdem. Občas zní obyčejně, jindy rozmáchle. Tu a tam je cítit přímé sourozence skladeb, již BCC řečených, ale kdo se neopakuje. Některé pasáže působí dojmem jamující trojice, jež čeká na Bonamassu. Vrchol alba jasně třímá titulka, nabízí vše, co jsem vyslovil a další tisíce stopových prvků, které nedokáži pojmenovat, nebo pochytit a písemně zvěčnit. Na paty jí šlape, co se týče bohatosti a síly emocí, možná ještě šponující „Dandelion“.
Album v nebývalé míře dovoluje promlouvat Derekovým klapkám, který se své role zhostil na výbornou, byť stále stojí v pozadí, neexhibuje a pouze vkusně domalovává světlá místa. Z mého pohledu album zachraňuje nejpovolanější - Hughes. Naložil si na hrb břímě, vystoupal na horu, složil náklad, chvíli pobyl, pokochal se vlastní ikonickou nedostižitelností a ladně sbíhá do průsmyku. Stařešina, který momentálně klame čas. Nečiní tak pouze hlasivkami, některým skladbám dominuje i jeho protřelá čtyř drátovka. Bonham mu bohatě dláždí širokou cestu těžkými balvany, po nichž principál nakračuje sobě vlastní noblesou a procítěně vypaluje svůj feeling do srdcí rockerů. Tady mi nezbývá než smeknout a konstatovat, že se pana zpěváka nelze nabažit. BCC tentokráte nepouští k mikrofonu samostatně Bonamassu, ale vždy v doprovodu vyzrálého dospěláka Hughese, což jen kvituji.
Nedokážu ani s odstupem říct, zda je album jako celek špatné, nebo ne. Jistě nadprůměrné je, to by zúčastněná jména zvládla asi i v opojení chřipkou a čtyřicítkou na stupnici. Kytarově je méně nápadité a chudší než dříve, více se glosuje z různých zákoutí rockové historie. Album pozitivně pulzuje, má sílu drát se do povědomí, ale nemá tendenci dostat své písně na pozici mezi skladby z prvních dvou počinů. Bonamassa často sahá do stojanu pro akustiku a je vyloženě úsporný v pozadí. Místy mám dojem jisté rozháranosti a zbytečnosti některých skladeb. Často se lekám, že mi do přehrávače zatoulala skladba, či motiv z předchozích alb (namátkově "Confessor" a "Crawl"). S pocitem, že se jedná o nejhorší album, co pánové vytesali, se peru sakra dlouho. Odsunuji vnitřní sebeklam a obhajobu oblíbeného uskupení a začínám svému nitru věřit. Přestože pan Hughes stále láká vytáhnout vyšší bodové ohodnocení. Tentokráte budu tvrdý, i když spalující rocková vášeň z alba doslova kape, ale to je vlastní všem počinům tohoto uskupení.
Autor hodnotí:
Čtenáři hodnotí:
Tvoje hodnocení:
Jirka D. / 1.2.13 6:37odpovědět
Na hodnocení se +/- shodneme. První dvě alba skvělá, do Afterglow se nemůžu dostat. Odložil jsem, vrátím se.
Label:Mascot records
Vydáno:Říjen 2012
Žánr:blues / hard rock
Glenn Hughes – vocals, bass guitar, acoustic guitar
Joe Bonamassa – electric & acoustic guitars, vocals
Jason Bonham – drums, percussion, backing vocals
Derek Sherinian – keyboards
1. Big Train
2. This Is Your Time
3. Midnight Sun
4. Confessor
5. Cry Freedom
6. Afterglow
7. Dandelion
8. The Circle
9. Common Man
10. The Giver
11. Crawl
Black Country Communion
2
Black Country Communion
Black Country Communion
Boris
Dear
Mussorgski
Creatio Cosmicam Bestiae
Fallujah
Undying Light
Minority Sound
Analysis
Pandemia
At the Gates of Nihilism
Horn Of The Rhino
Grengus
Vltava
Čaroděj
Zeal & Ardor
Stranger Fruit
Sepultura
Quadra
V pátek 8. listopadu vychází death metalovým legendám Massacre u Agonia Records nové album Necrolution. Komplet celé si ho můžete pustit na TOMHLE odk...
5.11.2024Dvojice kanadských kapel Miserere Luminis a Givre se představí 13.11. v pražské Modré Vopici a 14.11. v brněnském Unleaded Coffee.
2.11.2024Blind Ruler Cursed Land je projekt Willhelma Grasslicha a spojuje v sobě ethno ambient, neofolk, martial industrial a world music, což nám 23. listopa...
31.10.2024Metalová kapela Welicoruss hledá novou krev na pozici kytaristy a basáka. Pokud to pro vás zní zajímavě, pište na TENTO mail.
31.10.2024Domácí metalové duo Ánni zveřejnilo svůj nový singl, který je tematicky věnovaný islandské přírodě. Sklada se jmenuje Echoes (děkujeme) a v podobě vid...
© ECHOES 2012, All Rights Reserved
Logo & web design by © Ondrej Hauser
Code by Ivosch
Runs on © iSys
Všechny články a recenze na stránkách echoes-zine.cz podléhají licenci Creative Commons
Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Unported.