Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Chris Corner je poslední dobou velmi aktivním hudebníkem a v rámci svého chrámu IAMX solí jednu nahrávku za druhou. Pokud si libujete v kvalitní elekronice, kde hraje prim zženštilý projev hlavního protagonisty a určitá dávka hereckých etud jako dramatického koření, jste tu správně. IAMX odjakživa patřili na tu avantgardnější stranu klasiky stylu, a klidně si na plnou hubu řekněme, že bez té trochy kabaretu by to snad ani nebyli oni. Na přetřes vydali řadu alb vzbuzujících oprávněnou pozornost, ať už v dobrém či ve zlém, každopádně k diskuzi. V IAMX to umí zavřít a novinka budiž důkazem.

Chris Corner a jeho stylizace muže s ženou v těle, což mě vytane na mysli vždy, když uvidím nějakou jeho promo fotografii, či zaslechnu úryvek jeho skladby, je postavičkou, která si umí vynutit svou pozornost. Bisexualita z jeho projevu stříká plnými hrstmi, nebuďme ovšem za bulvární burany, protože z Chrise vychází především silná aura citlivého umělce, jenž dokáže pomocí elektronické hudby restaurovat nejednu pohnutku působící jako utěšení v případě přetrvávajícího napětí těla i mysli. Jeho sdělení bych nazval regulovanou excentricitou, která nemá sílu objevovat světadíly, ale čeřit vodu svede bravurně.

Stejně se to má i s osmým řadovým albem Alive In New Light. To celkem hodnověrně působí jako taková rafinovaná hra na pravdu a lež. Na upřímnost a faleš, na trochu víc naškrobenou realitu, která si sní své sny a na opravdovost příliš nedá. Ten pocit jde z celého alba a nezáleží na momentální fázi jeho přehrávání. Jsou tu skvostné okamžiky, jednoduché a učinkující, ale někdy se jejich strohá sdílnost stává neupřímnou a jen kalí vodu. Tváří se u toho jako dobrák, ale věřit mu nelze.

Alive In New Light umí upoutat pozornost, stejně jako stisknout šíji napínající zvědavost k líbivě sladkému soundu. Zase ta dvojí tvář, zase ten dvojí pocit. Je to sladkobolná, romantická, ale i tvrdá a odcizená záležitost, která si zahrává s vašimi smysly a útočí na nejzranitelnější místa. Je to album, kde se vokálně exceluje, hudebně kombinuje a postupem času nabírá na dramatizaci v jinak poměrně přehledně nalajnované produkci.

Titulní skladba patří mezi ty, jenž svým naturelem musí zaujmout, ať už to bereme z jakékoliv strany. Je to hitovka, má na to všechny předpoklady a zrovna u ní člověk zalituje, že se podobné skladby nedostanou blíž běžným konzumentům, kteří lpějí na poslechu na první dobrou, což by tahle skladba mohla nabídnout. Osmdesátková elektronika dál plní funkci jistoty, kde není možné něco zkazit, což kulminuje čtvrtou skladbou Body Politics, kde se těla rozjedou v rytmu starého dobrého EBM a zároveň představí nejtvrdší pasáž alba. Následující Exit plní funkci jakési industriální balady, ve které se láme přínos alba jako snadno uchopitelné záležitosti a dál se jeho osud odehrává v experimentálnější a dramatičtější rovině.

Už Stalker funguje na způsob soundtracku na honosnější pocity, přidávají se další vstvy, smyčce, esoterika... a ta vlezlá elektronika je najednou ta tam. Big Man je vyloženě na estrády a vystřelování růží pro přítele, když zrovna do města přijedou Berouskovi a jemu se zasteskne po klecích, knírkatých krotitelích a jejich mužných opascích. Nemám rád cirkusy, nemám rád drezúry, nemám rád tento typ kolovrátkovitě se točící skladby o ničem. V Mile Deep Hollow se ještě na chvíli probudí tep rytmiky, ale už to není jako na začátku a album pomalu spěje ve své vlastní dramatizaci ke svému vlastnímu konci. Je to medové, lepkavé a povrchně chutné.

Celkově bych neřekl, že jsem úplně dostal, co jsem chtěl. Alive In New Light je deska protkaná citlivostí, které věřím asi tak 60% z celé její hrací doby. Má své kladné i stinné stránky a nevidím v ní dost potenciálu na to, aby si uměla podmanit ty, kteří od hudby jako takové čekají víc, než třpytící se kladívko. To je přece samo o sobě designově odpudivá hračka pro oplzlé dědky skrývající své povadlé ústrojí pod županem. No fuj...