Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Black Country Communion - Black Country Communion

Black Country CommunionBlack Country Communion

Michal Z27.10.2011
Zdroj: mp3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Sennheiser HD 202
VERDIKT: Album dokladuje, že i v pokročilém věku lze produkovat jakostní strhující hudbu plnou emocí a feelingu. Zde se nachází kvalita bez kompromisů. Mistrovský počin, od začátku do konce!

Pradávní rockoví dinosauři vymírají a přeživší jedinci mají tendenci se shromažďovat s druhy bližními, kteří chápou jejich srdce a cítění. Ne každé super spřažení dopadlo slušně, občas přineslo skvělé počiny, ale z větší části to byl průser. Jak je to s další super kapelou Black Country Communion? Jména Hughes, Bonamassa, Bonham, Sherinian slibují leccos a jen výpis jejich rodokmenů a přehled prací, na kterých ulpěla jejich jména, hovoří sám za sebe. Ne vždy to byla záruka kvality. Nyní směle smyjme pochyby z končetin a z plna hrdla si naberme plný talíř nejjakostnějších rockových surovin.

 

BCC vytvořil veterán Hughes s uznávaným, o generaci mladším kytaristou Bomanmassou. Na Hughesovi jakoby čas neulpíval a za kariéru neprodal 100 miliónů alb a nepodílel se na více než stovce zlatých, či platinových počinů. Je až s podivem, jak to muž jeho let s přehledem dává a nenechává pochybovat jediného rejpala. Artistický strhující výkon nenechá nikoho chladným, zvláště pokud mu zbytek hraje do noty. Z čeho se nejvíce servíruje? Z kořenů 60. až 70. let, klasického rocku, hard rocku, blues rocku a špetička psychedelie. Co však z alba enormně tryská, jsou emoce, doslova nepopsatelná kvanta, že se všem zúčastněným musím s respektem uklonit a dlouze zatleskat. To, co z každé skladby vyvěrá, je podpořené silným vnitřním nábojem, že není možné jmenovat výrazně slabší kus z celku. Obdivuhodná vyrovnanost souzená pouze šafránové troše alb.

 

Předváděný výkon v drážkách alba je strhující energie kypící přes horní lem obrovské nádrže. Zapomeňte na současná rocková štěňata a pojďte na párty se starými pardály. Přestože se nejedná o žádnou novátorskou činnost, ale o zemitý poctivý hard rock, není možné mluvit o nějakém retru. Prvotina BCC zní současně a zcela logicky svěže. Jízda, na kterou nastoupíte ve výtečném zběsilém odzemku "Angel Dance", trhá koleje a zanechává pocit blaženosti z přílivu žhavých emocí. Hughes se vine a přetváří si slova tak, aby to dokonale pasovalo na jeho citlivé sdělení přímo od srdce. Mamutí zvuk, přesto přehledný, s prostorem pro každý instrument, polapí posluchače do svých osidel. Náznaky psychedelie jsou geniálně zakomponovány do spodku a není jim dovoleno skladbu ovládnout. Ať už se zaměříte na kterýkoliv nástroj, hlas, je co sledovat, podobná pestrost a barevnost mnohým nohsledům vystačí na celé album. Znovu vytáhnu poctivý feeling, nepamatuji si, kdy mě kapela tohoto stylového zákoutí tak očarovala. To pravé pnutí vycházející z prastarého rhytm and blues, říznuté zběsilým hard rockem, jen tak nevymizí a jeho přísun se stává s postupem času nepostradatelným.

 

Po úvodním žhaviči si možná říkáte, že album stojí na jediné skladbě a zbytek bude už jen vata. Mohu předeslat, že putování dalšími pěšinami je stejně přínosné a vzrušující, neboť jak se zdá, BCC sedí na prameni životadárného rockového dravého veletoku. Léta i konta jsou plná, tím více oceňuji jejich dravý přístup a nekompromisní kvalitu. Pánové dokáží příjemně vyřadit z úvodního tlaku a trochu si pohrát se vzletnými motivy na poctivých hradebních základech. Z jednoduché skladby dokáží vytahat kusy poctivého muzikantství a posluchače odměnit dalšími odstíny svých hudebních duší. Jedna skladba od druhé se liší jako barvy na pestrém graffiti pouličního velmistra. Album plyne říčním korytem plným meandrů a pradávných blues-hard rockových kaskád ("Great Divide"), které, ač jsou letité, živlu odolávají a neustále jeho tok dělají prokysličeným. Klávesy se nikterak do popředí netlačí, jsou minoritním prvkem, který vystupuje v místech, kde to je opravdu nutné, všemu neustále dominují Banamassovy skvělé kytary, jakoby věky sžité s Hughesovým hbitým jazykem. Zezadu je jistí spolehlivá rytmika, na které může vyrůst cokoliv.

 

Největší překvapení je pro mě Bonamassova kytara, nikdy jsem ho neřadil do popředí svého zájmu, nicméně nejpozději po tomto albu si na jeho další práce musím posvítit. Sóla předváděná na albu jsou vysoce jakostní a působí velmi nečekaně svěže, klasika uchopená skutečnými velmistry snad nemohla dopadnout skvěleji ("Beggarman“). I když skladba už zní poctivě baladicky, vždy z ní vyždímají nějaký gejzír emocí, výtečný refrén a citelný dotyk vášnivého muzikantství, který se z matadorů nevytrácí, ale naopak se s věkem zesiluje a vytěsňuje pro ně nepodstatné věci. Tady se jde na věc pěkně od jádra. Když už si myslíte, že vše bylo řečeno, BCC vytasí volnou variaci na LedZep "No Time", kde Hughes trhá své tlusté struny a celek je zahuštěný na stravitelné maximum. Hudba řinčí a budí respekt, luxus.

 

Smíchání blues rocku a australského střídavého napětí přichází vhod ("Sista Jane"), sic mi zde trochu bolaví zub půjčky, ale je to naštěstí v míře přínosné, jelikož vzniknuvší tvar má něco do sebe. Častokráte se Banamassa kouká ke svému pravzoru Hendrixovi a dává ho ve vlastním rukopise, stejně tak santanovské variace. Vyklusávání s jedenáctiminutovkou "Black Country" jest závěrečnou účtenkou po propařené noci, kdy hustý mnohařadý plot s radostí zaplatíte a s dobrým pocitem poctivě odpité práce odcházíte spokojeně domů.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 1.2.13 6:39odpovědět

Tohle je pecka, hard rock par excellence! Vinyl má tiskovou chybu, počítám, že jednou bude ceněný jak Modrý Mauricius.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky