Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Variace na několik desítek let známé téma plus mladá jižanská krev v závorce krát hrst svěžího elánu umocněného na x-tou. Rovná se Seratones.

Podobných vzorců v dnešním spotřebovaném světě najdete pod stolem každého druhého vydavatelství, kde se pan manažer alespoň trochu snaží udržet krok s trendem, víc, než oko dohlédne a mozek přechroustá. Bohužel ne vždy jejich aplikace přinese kýžený výsledek. Občas chybně zvolené vstupní proměnné, občas zdánlivě zanedbatelná početní chyba a občas nečekaný zářez fanouškův, který při provádění zkoušky poslechem dojde oproti původním předpokladům ke zjištění naprosté zbytečnosti a nezáživnosti zadání.

Nicméně tentokrát se zdá, že kluci a holky ve Fat Possum měli formu. Pravda, ve chvíli rozevření své náruče a vykouzlení prvního úsměvu po podpisu smlouvy nepotřebovali Seratones už žádné další dodatečné úpravy, krácení, vytýkání, rozšiřování… v tento okamžik pokřivující, neefektivní. Kytara, basa, bicí, zpěv, toť vše.

Dřevní zvuk. Model přelom šedesátých, sedmdesátých, jak jej zná asi už každý, byť nechtěný pozorovatel vlny retro hard rockových kapel posledních let. Jednoduché stavby kompozic, kde se moc nehloubalo, nijak zvlášť neexperimentovalo… tedy přesněji vůbec. Sem tam soulový nebo jazzový závan, trocha garáže, převážně svižným tempem pulzující rytmika. Vše v klidu, pohodě, s přehledem zvládnuté, šlapající, nakažlivě jednoduché, nicméně zřejmě tušíte, že také nijak zvlášť dechberoucí. Jenže AJ Haynes.

Hranice mezi skvělou a průměrnou nahrávkou bývá velmi tenká a o výsledku zpravidla rozhodují „maličkosti.“ AJ Haynes je přesně oním pomyslným jazýčkem na vahách, zmíněnou neznámou x, mocnitelem, který ačkoliv je na první pohled ukryt kdesi v převleku horního indexu, celou rovnici přivádí do společnosti smysluplných.

Její pronikavý, čistý, uhrančivý vokál ruku v ruce se suverénním přednesem posouvá Seratones do sfér  vzhlíženíhodných premiantů dnešní doby. Nemá smysl si nic nalhávat. Bez jejího vkladu by Get Gone dopadlo jako zástupy podobných „hmm pěkných“ nahrávek, na které si po pár měsících vzpomenou jen ti nejlepší křížovkáři. Rozbalit, použít, zahodit. Jak jednoduché. Se Seratones ne tak docela.

I přese všechno pochybovačství, sypání makových kuliček zdrženlivosti po dvorku, jde o jednu z nejpřitažlivějších záležitostí letošního roku. Jedná se ale skutečně o natolik vynikající desku? Nedělám si přehnané iluze ohledně stavu současného hudebního průmyslu, stejně tak o jeho potenciálu plodit stále nové, neotřelé, bořit mýty, psát nevyřčené. I když… ten, kdo zvládá opisovat, nikoliv kopírovat, s rozumem, nakonec může hrdě stanout v samotném čele pelotonu… realita už je taková a historie zná své. Led Zeppelin by mohli vyprávět. Takže? Vynikající...? Zcela jistě ano.

Seratones mají pozoruhodně našlápnuto. Uvidíme, kam až budou schopni vysoce nasazenou laťku posouvat. Někdy stačí jen maličkost…