Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Black Crown - Caverns Of Thantifaxath

Black CrownCaverns Of Thantifaxath

Bhut3.10.2020
Zdroj: CD //promo od Satanath Records
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Na první dobrou je všechno tam, kde asi má být. Jenže pokud se rozhlédneme po široširé scéně, zjistíme, že podobných úkazů je až příliš mnoho.

Nepopsaný list jménem Black Crown vydává svou první velkou desku, kterou dává světu jasně najevo, že tady je další shromáždění, které chce být zlé a ukazovat black metal jako svou doménu. Dvojice chlapíků z USA v tomhle má jasno. Však jeden z nich souběžně působí ještě v uskupení Haxxan, o kterých jsem již před časem hovořili. Název alba nahlas vyslovujte pouze s dostatečným odstupem od ostatních, abyste blízké osoby hned nepoplivali složitými slovíčky: Caverns Of Thantifaxath. Tak, co nám nová kapela přináší nového?

 

Nic… ledabyle odhozená fráze, ale pro mnohé plně dostačující. Je to zcela běžný black moderního zvuku, který můžete vídat u celé řady podobných žánrových kapel. Ono to při poslechu všechno funguje a šlape, ale pokud se máte po čase k něčemu takovému vrátit, stejně raději vytáhnete z police to, od čehož se tito odrážejí. Možná, že to na úvod zní dost příkře, ale nalijme si čistý pohár. Hudba, kterou Black Crown nabízí, nemá přesah a nemá ani žánrové jistoty. Je to klasický black, který byť je řemeslně dobře odveden a na slabost songů si v tuto chvíli vážně nestěžuji, tak nedokáže dopřát hlubšího zážitku, než je ten oblíbený – šlape to. Ano, maká to, funguje to, chvíli to i baví (což vzhledem k délce alba kolem půl hodiny je naprosto ideální čas), ale postrádá dotaženější momenty.

 

 

Na druhou stranu jsou tu skladby, které mě dobře vytrhly z koloběhu netečného (rozuměj průměrného) poslechu. Tak třeba hned druhá skladba The Rise Of Ashtaroth spustí pěkně zostra dvojšlapku a já se neubráním úsměvu a milé nostalgii. Zvuk kopáků mi totiž silně evokuje podobný efekt, kterého jsme, co by mladí kluci, hodlali docílit na svých jízdních kolech, aby tento dopravní prostředek měl fantaskní hlas tolik milovaných čoprů. Rozstříhaný kelímek od jogurtu patřičně upevněný tak, aby zasahoval do zadního výpletu kola a svým kontaktem s dráty vytvářel nehorázný randál – to bylo kouzlo našich přibližovadel. Jsem rád, že mi bicí na tomto albu dopřály drobnou vzpomínku, jenže nevím, zda bubeník chtěl, aby jeho šlapky zněly jako plastové proužky třející se o drát, byť ve velmi solidní kadenci.

 

Další výrazné momenty jsem zaznamenal u skladby The Dweller, která má silně Satyriconovský rukopis. Respektive ty náladové zvraty a kytarové vyhrávky připomínají The Age Of Nero. Možná náhoda, ale když si na to člověk vzpomene… Ovšem závěrečný kus The Nine Hells shledávám jako tím nejlepším kouskem, který se na desce objevuje. Tohle je opravdu povedená věc, která kapele báječně sedí do výrazu a dokáže skvěle udržet v pozoru. Může za to možná jemná melodie plující kdesi v pozadí, ale spíš vinu svádím na tempo, které je o něco pomalejší než dosavadní kvapík. Vidím to tak, že zádoomčivější polohy a řekněme mystičtější pasáže jdou kapele celkem dobře od ruky. Ty rychlopalby jsou takové otřepané a bez duše. Chybí jim určitý život, který by zajišťoval potřebnou nervozitu, či cokoliv, co by šlo shledat jako zajímavé a pozoruhodné. Takhle si vždy jen říkám, že dobrý, určitě ne zhola průměrný, ale pořád je kam se posunout.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky