Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ten hlas mi byl od prvního okamžiku povědomý a hned nato známý. Album sice začíná zpívat Matthieu Hinderer, ale nedlouho po něm se přidává Loïc Rossetti a všechno je jasné. Ano, ten Loïc Rossetti z The Ocean, jemuž zde patří povětšinou čisté hlasové polohy, které rve na cucky jeho kolega hardcorovým řevem. Ne vždy, ale dost často ano.

Asi by to chtělo přiblížit kapelu vůbec. Tedy NevBorn. Jde o spolek ze švýcarského Neuchâtelu hrající poměrně krátce - první a zatím jediná dlouhohrající deska jim vyšla v roce 2015 na Hummus Records, jmenuje se Five Horizons a nikdy jsem ji neslyšel. Novinka je svým rozsahem EP, jedna skladba, 18 minut a hudební pohled na starořeckou báji o Daidalovi, Ikarovi a o tom, jak to bylo s první obětí leteckého neštěstí. Vznikl k tomu dlouhý text v angličtině uvedený na vnitřní straně paper packové CD edice, takže zájemci můžou studovat, kterak Ikaros pozdě litoval nekvalitního vosku.

Muzika NevBorn by šla stručně přiblížit jako takový klon právě The Ocean. Jde o kytarový svět na pomezí post metalu, post hardcoru, emocí, atmosféry a technicky zajímavého hraní, které má své kouzlo, když se to všechno umí slepit dohromady. A to NevBorn beze sporu umí. Vadou na kráse je samozřejmě to, že tohle všechno už tu bylo a že nejsou ani první, ani druzí, ale jedni z vícero. Konkrétně z dílny The Ocean mě hned napadla dvojice desek Heliocentric (2010) a Anthropocentric (2010), kterým se toto EP blíží i co do snahy o mimohudební přesah. No a pak ten hlas Rossettiho, ten samozřejmě co do podoby dělá hodně, možná i za rámec objektivity.

Každopádně zjednodušit celý soud na kopii kolegů z Německa fakt nechci. NevBorn umí zacházet s atmosférou, s gradací i s melodikou především kytar. Ostatně poskládat dohromady víc jak osmnáct minut není jen tak samo sebou a faktem je, že hluchých míst se budete dopočítávat těžko. Na celé té ploše skladba přiměřeně roste, cítíte příjemný tlak v zátylku a tušíte, že finále bude vyvrcholením toho všeho. Právě v něm je ale bohužel cítit až přílišná snaha o dramatičnost, která ve výsledku vyznívá poněkud lacině a předvídatelně, což je pro mě jedno ze slabších míst alba. Jinak ale pohoda a dobrá deska ke svačince.