Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Blackfield - IV

BlackfieldIV

Jirka D.9.10.2013
Zdroj: FLAC
Posloucháno na: Pioneer PD-S504 / SONY TA-F730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Balancování mezi nadýchanou rockovou deskou a mou ochotou pustit si ji k tělu

Čtverku od Blackfield už poslouchám dost dlouho a je na čase si konečně podtrhnout tlustou fixou objevující se pochybnosti. První dojmy? Bezva deska, příjemný poslech, líbí se moc. Další dojmy? Jednoduchá deska se zbytečně nafouklými aranžemi, která se – ano, to uznávám – poslouchá moc dobře, ale na vyšší příčky osobních dojmů nedosahuje a kdesi pod povrchem se ozývá červík nejistoty a bezzubými ústy špitá cosi o uspěchanosti a nedotaženosti.

 

Jen tak z principu protáčím v gramofonu staré desky od Genesis a Yes, art rock britské školy má pro mě nepřekonatelné kouzlo, kterému podlehnu vždy. Nasadil jsem vysoko? Oukej, dlouhý oblouk do současnosti a tahám trumfového spodka Stevena Wilsona a třeba jeho poslední sólovku. Stále moc? Dobrá, dobrá, zůstávám věrný jménu Blackfield. Novinka je rychlá, což si lze představit jako výsledek implikace 11 skladeb ~ 31 minuta, a možná už tady je zaseto první semínko nejistoty o promyšlenosti kompozic, které bych očekával jaksi bohatší. Většina skladeb se lehce přehoupne přes dvě až tři minuty, přímočaře prolétne prostorem, zalíbí se jasně načrtnutou strukturou, slušivými melodiemi a pak prostě skončí. Aranžérská bohatost se přitulí, zatahá za rukáv a se zdviženým obočím sem tam ukáže na aktuální Anathemu; i tady se lehce ošívám vnitřním nepokojem. A když už jsme u těch aranží, je to asi věkem, ale v mnoha momentech (v kláveso-symfonických pasážích především) mám z novinky příliš přeslazený a až vlezlý pocit; asi nejsem ještě dost adult rock fan.

 

Na druhou stranu album bezesporu zaujme vokální rozmanitostí, řada osobností (slovy tři a dva tvůrci Blackfield), představující se v jednotlivých skladbách, dodává nahrávce netradičnosti a barevnosti, i když i v tomto ohledu nejsem plně namlsán – skladbu „Firefly“ s Bretten Andersonem bych s klidem vyhodil. A  - a neberte to jako zaujatost – nejraději mám ty s Wilsonem.

 

Všemu výše napsanému odpovídá i zvuk desky, čisťounký, hedvábný, lehce klouzající éterem, pevně zasazený ve spodku (rytmika je slyšitelná velmi slušně) a plný především ve středech. Aranžérská rozmanitost má pevnou podporu v dynamice, i když oproti předchozí desce se na plug-iny v postprodukci přitlačilo a z desky je cítit snaha najít zlatou střední cestu mezi razancí a přiznáním jemné struktury. Ať tak či onak, ve světle dnešní běžné rockové produkce jde o dosti slušný zvuk, který je radost poslouchat.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 9.10.13 9:12odpovědět

Noví Blackfield kráčí stále dál a od prvních dvou desek, dost podobných Porcupine Tree, už ušli poměrně velký kus cesty. Srovnání s Yes a Genesis naporosto neberu, poslední Wilsonova sólovka mě nijak zvlášť nebaví, Blackfield beru více jako Geffenův projekt. Hostováním dalších hlasů je album barvitější, kratší skladby mi naopak vůbec nevadí a přeslazenost nepociťuji. Album mi sedlo poměrně příjemně, jako vrcholy Blackfield ale i nadále vidím dvě první alba diskografie.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky