Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ani se mi nechce věřit, že Blackfield mají na svém kontě už pátý studiový štych. A už vůbec nepobírám, že dvojka Wilson-Geffen kroutí pod tímto názvem 16. rok. V šestnácti se z dívek pomalu stávají ženy, chlapcům hrubne chmýří a hlas a mění se v muže. Je to i případ tohoto projektu? Přibývají rysy dospělosti, nebo to jsou rovnou vrásky?

Blackfield jsou nenápadní, takže asi proto mně ty letokruhy a hromádka cédeček přijdou tak nepatřičné. Je to vedlejšák ústředních postav, který se čas od času vynoří s novým albem, aby po nezbytném humbuku kolem zase na dlouhé měsíce ustoupil do pozadí a umožnil svým tvůrcům pracovat jinde. Zároveň se ale na tuto “skoro popelku” dá vždycky spolehnout. Zamete, vypere, poklidí a chutně navaří. Pak se stačí jen rozmáznout na pohovce a nechat se uklidňovat. Nic se ale nesmí přehánět, život je akce a ne stav.

Blackfield nás asi už ničím nepřekvapí. S posledními třemi deskami se jejich hudba rozpouští a rozmělňuje, zklidňuje a usedává. Projekt pozvolna vstupuje do teritoria letargického pop rocku a ani údajný návrat k prvním dvěma nahrávkám na tom nic nemění. Avizovaný obrat je znatelný jen ve stopovém množství a nejvíce vyčnívá dobře známá tinktura na obalu alba. I když jedna nenápadná změna by tu přece jen byla - Steven Wilson se vrací i jako skladatel.

Ve svých šuplících nacházejí Blackfield čím dál méně rockového drajvu a soustředí se především na své nitro skrze zadumané bádání o oceánu, v němž nám nezbývá než plavat (jak praví Life is an Ocean). Z větší části je plavání oceánem tohoto alba nenáročnou a oddechovou záležitostí. Tam, kde stačí jen splývat je však nutno mít se na pozoru, aby člověk neusnul a nenabral vodu do nevědomky otevřených úst. Tempo je pomalé a aranže smyčců a kláves konejší vědomí jako ukolébavka. Trochu mi to připomíná cestu anglických souputníků Anathema. Patosu nesmí být moc, jinak z toho čouhá průšvih. Třeba jako v případě okatě srdcervoucí Undercover Heart nebo utahané Life is an Ocean. Nejzbytečnější položkou se mi jeví  kolovrátková We’ll Never Be Apart. Ta by na albu chyběla nejmíň.

Optikou většiny předchozích alb je pro mě vyškrtávání skladeb novum a i to svědčí o jistém útlumu a ústupu z pozic. Na druhou stranu nelze pominout fakt, že Blackfield stále dokážou napsat dobrou píseň a vybudovat konzistentní atmosféru alba. Máme tu tedy tradičně povedené kousky jako Family Man, How Was Your Ride? nebo možná úplně nejlepší závěrečnou From 44 to 48, která je jako jediná ve sbírce výhradně z Wilsonova pera a která se se svým bilancujícím textem dotkne asi mnoha posluchačů. Svým funky kouzlem a jemným hláskem zpěvačky Alex Moshe mi imponuje také Lonely Soul.

Chvil, které jsem s tímto albem strávil, bylo mnoho a jistě přibudou další. Nejzářivější etapa Blackfield sice proběhla už dávno, ale udržovací režim tohoto projektu ještě má co nabídnout.