Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Blood Abscission - II

Blood AbscissionII

Sorgh28.4.2025
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: pc
VERDIKT: Melodický black nakažený post-metalovou náladou toho moc nedává. Možná osloví nenáročné snílky, ale větší ambice nemá. Poslech je šlapáním zelí na místě místo dobrodružné výpravy za poznáním.

Poslední dobou si hledím starých hodnot a spíš se vracím k hudebním klasikám. Digitální promo z Debemur Morti mě však přimělo pohlédnou do očí chladné, blackmetalové bestii Blood Abscission. Ustájení v této salaši by mělo znamenat určitou jistotu kvality, a tak nelením a poslouchám.


K seznámení s kapelou chybí pozvánka, ani životopis poštou nedošel. Není tedy moc co říct, protože kapela na promo kálí a zachovává mlčení. Nevím, kdo to je, odkud jsou, nevím lautr nic. Můžeme se bez informačních vlivů ponořit do hudby samé a udělat si nezkalený obrázek. Navést nás mohou zajímavé obaly jejich desek, které zavání industriálním randálem a špínou. Může to být ale i slepá nápověda. O hudbě by se v tomto případě dalo mluvit dlouho a stačilo by vypůjčit si k tomu fragmenty z jiných článků. Ano, na dvojce najdeme bohužel poměrně málo věcí, které by stály za zmínku. Nabízí se tak dodržet stejný informační minimalismus, který kapela používá při komunikaci, při pojmenovávání skladeb, alb…


Tedy II, dvojka. Album začíná velmi syrově, úvodní riff nastavuje laťku vysoko a naznačuje, že půjde o nekompromisní nářez v nejlepším blackmetalovém duchu. Žádné velké umění, ale srdíčko a touha po hudebním holokaustu. Škoda, že to tak ve skutečnosti není. Strohý jazyk brzy ztrácí vládu nad průběhem událostí a již během první, přes dvanáct minut dlouhé skladby do ní začínají prorůstat šlahouny melodického býlí. Nezní to sice nějak zvlášť špatně, ale těžko se smiřuji s tak rychlou kapitulací tvrdé skořápky.


Ona to není až taková tragédie, do konzistence teplého másla má album daleko. Devastující pasáže jsou jako pojištovák, vyhodíte dveřmi – vleze oknem. Tvoří pevné piloty, o které se můžeme ve slabších momentech opřít. Můžeme se na ně těšit během planého preludování, kterého je na albu bohužel taky dost. Nejsilnějším zážitkem pro mě byl ostrý začátek, který zatopil pod kotlem, a i když nepředvedl nic světoborného, tak to byl pravověrný black. Už jen jeho stín zahlédneme v kapitolách následujících, ale tady spíš posluhuje ostatním vlivům. Postupně tak přicházím na to, jak je album slabé. V prvé řadě mu chybí silné nápady. Většinu času se motáme mezi několika opakujícími se akordy, ze kterých se daří splácat jakous takous atmosféru, ale ta se rychle rozplývá a čeká na podporu zezadu. Nápady nepřichází, a tak se motivy natahují, nabírají tvar laciného post-metalového dojáku hledajíc východisko z nouze. Do melodických pasáží krákorá stylově přísný vokál, kterému se nedá nic vytknout.


Zpočátku jsem celou situaci neviděl tak černě. Tvrdá řežba se střídala s měkčími, atmosférickými plochami, které albu nepokrytě vládnou. Vše jsem strávil bez větších problémů, ale nakonec jsem skončil tak, že doposlouchat skladbu se zdálo být těžkou trýzní. Poslech přestal být cestou a stal se šlapáním zelí na místě. Na to už nechci plýtvat časem.

 

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky