Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V čele projektu Oublieth stojí chlápek jménem Moribond, jenž je jinak nedílnou součástí kanadské blackmetalové scény. Realizuje se v kapelách Forteresse, Ephemer nebo dalším projektu Serment, ve kterém si štípe dřevo opět zcela osamocen. Minimálně první jméno musí být každému, kdo byl na dohled quebeckému černouhelnému dolu, známé. I já mám tuhle zkušenost a některá starší alba jsem svého času v digitální podobě protočil. Dnes ale metal opustíme a oddáme se čistě klávesovému projevu na vlně dungeon synth muziky, tedy syntetické epiky, pohádkovému zatemnění a daleké výpravě v režimu silných atmosfér.

Oublieth je čistě oldschoolová dungeon synth záležitost. Pohybuje se v místech, která kdysi pročesával Mortiis, nebo nyní pročesává další poutník po bájné krajině Old Tower. Pohledem zpět do hluboké minulosti se dostaneme až k jednomu zásadnímu jménu, které rukopis Oublieth zdárně formovalo, k Tangerine Dream. A kdyby to bylo pořád málo, jedno jméno si dosadím sám, a to ranou tvorbu Jääportit. Snad proto, abychom u toho putování byli trochu v chládku a nepotila se nám záda. V případě kanadského tuláka máme tedy co do činění s velmi silně atmosférickým materiálem, který se ovšem neusadil v jedné poloze. Vypráví, mění se, maluje svou hudbou obraz, ve kterém je skutečně možno spatřit výjev z obalu alba. Žádné prázdné trucování nad umělohmotným přístrojem, tohle se chce od začátku prožít a také prožívá.

Svůj osobní náhled na celý tento žánr jsem díky tvorbě samotářských kreativců v čele s Elffor a Old Tower dolnil o další zajímavé jméno. Dungeon synth opravdu cíleně nevyhledávám, spíš mi přijde trochu laciný, předvídatelný, ale Oublieth vnímám jako posla dobrých zprách a zejména pak tónů a atmosfér. Je to klasika, ale velmi dobře složená a prezentovaná. V mém případě bych to dokonce nazval trefou na hlavičku a tyhle syntetické výlety podstupuji tak často, jak jsem jen v blízkosti přehrávače a jak je chuť zmírnit tlak a zvolnit. Moribond se na druhém albu projektu ukazuje jako velmi zdatný průvodce a člověk tomuto specifickému žánru plně oddaný. Muž na správném místě.

Tahle výrazně melodická a až honosně klávesová záležitost je protkána pár zvuky z venku, pěkně citlivě, aby se nic nenarušilo a nezpřetrhalo. Je v opozici k monotónnímu prostředí, ve kterém logicky dostává svůj díl prostoru vata a nuda. Tady se tyhle nešvary nedostavují a nahrávce se obloukem vyhýbají. Musím zmínit, že takto povedené dungeon synth album jsem už měsíce neslyšel a pokud prahnete po podobném oddechu ve sférách atmosférické pohádky, kde má příběh svou část mystiky a líbivosti, jste vítáni. Oublieth čeří tmu, hledí do dálky ve vší hrdosti a přitom stíhá vše odvyprávět stylem, ke kterému se člověk rád vrací. Jednoduše proto, že se to dobře poslouchá.