Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Za obalem nového alba Blood Red Throne (dále jen BRT) se může skrývat cokoliv. Trio terminátorů není zrovna nápad vyvěrající z hlubokého zamyšlení, ale kuš s tím. Slibuje brutalitu a je rozhodně lepší než ten minulý.

Hlavní je, že mě BRT po letech zase baví. Je to neskutečné, jak se kapela zakousla do krajíce a vymetla ze špajzu všechno okoralé pečivo. Jestli jsem dřív brblal nad slabou a fádní produkcí, tak letos je to jiné a lepší. Po stagnaci, která mě v posledních letech odpuzovala, není vidu ani slechu. Kapela se brodí po kotníky v krvi jak má ve zvyku, ale nyní je ta tělní šťáva čerstvá a nesražená.

BRT budí dojem, že se polili žíravinou a následnou reakci dokázali předat na druhou stranu směrem k posluchačům. Vůbec nejde o nové trendy vlisované do řeznického řemesla, krvavý trůn je bezpečně ukotven do vrstev letitých nánosů a ani v náznacích neschvaluje zradu svého majestátu. Rozdíl je těžko popsatelný a snad je za ním jen emocionální rozměr, který ne každý posluchač zachytí. Union Of Flesh And Machine přináší tradiční podobu death metalu, do kterého se zbytečně necpou moderní elementy. Atmosféry je málo, dominantní je nášleh do žil, bez doširoka rozváděných melodií. Otvírák Revocation Of Humankind kolekci rozjíždí coby jednoduše úderná mlátička, která naladí tu správnou frekvenci. Ale záhy se v ní začnou střídat rychlé a pomalejší party, nad podladěnou rytmikou se rozezní sólo a skladba dostává šmrnc. Hudba nezřídka dostává skočnou, punkovou rozjívenost, která je patrná třeba v Exposed Mutation. Ta musí být naživo hodně divokou zkušeností. V tomhle pak vidím hlavní důvod toho, že jsou skladby barevné a chytlavé. Míchání rychlostí a gramáže těžkých materiálů.

Radost mi dělá hlavně dostatek motorových pasáží, kde kytary rytmicky sekají maso na polívku. V jejich zvuku slyším přeplňovanou energii, která dřímá v nízkootáčkových partech. V rychlejším módu se agrese rozlévá do prostoru a tvoří metelici, ve které nejde o detaily. Naštěstí pro mě je tady dostatek materiálu v pomalejší a úderné podobě, kterou mám raději než zběsile rozkopaný kravál, ve kterém se vyzná jen metalový autista. Samozřejmě i tyhle skladby mají na albu své místo, ale nejsou stěžejním postupem, podle kterého by se odlévala jednotná forma.

Boduje rozmanitost a variace smrtelných křečí, vše je podáváno s nadšením odborníka. Jak si jinak vysvětlit radostné kvičení hrdinů, které se sympaticky střídá s hodně brutálním a chorobným growlem (taková Homicidal Ecstasy je totální prasochrocht), než upřímnou radostí z práce. Proměny hlasu jsou na albu výrazné a zpěvák se snaží napasovat vhodným modelem do té které pasáže. BRT dokázali, že i přes letitou rutinu jsou schopni natočit album, které baví jak je samotné, tak posluchače. Po slabších letech se křivka zvedá.