Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Věnovat čas psaní o ryze instrumentálním albu, to je prý docela oříšek. Říká se to a trošku se to přehání, protože to nemusí být nutně pravda. U některých alb to jde vyloženě samo a týká se to i nové desky Martina Gore. Hlavní skladatel Depeche Mode se do toho v posledních letech obul jen co je pravda. V minulosti nebylo zvykem, že by během tří let vydal hned dvě nahrávky, na kterých by se autorsky podílel. Není to přece tak dávno, co po letech našel společnou řeč s Vincem Clarkem a dostatečně si zablbli (a to doslova) na albu "Ssss". Docela odvaz, říkali jedni a docela blbost, měli jasno ti druzí. Bereme-li ovšem v potaz pouze čistě sólové nahrávky a velká alba, je novinka "MG" teprve druhým Martinovým počinem. Tím prvním byla dvanáct let stará deska "Counterfeit²".

Pokud byla spolupráce s Clarkem tou živočišnější, je dnes Martin mužem klidnějším a mužem s vážnější tváří. A když už je čas si zaskotačit, je to v mnohem menší míře, než tomu bylo v dvojzápřahu s Clarkem. Takže jak tedy zní nový Martin Gore a kam vedou jeho kroky? Je to Martin Gore ve svém vlastním světě lehčí elektroniky, Martin Gore kreativní a relaxačně povznášející. To především. Někdy se sveze až někam k širokému oceánu nálad a vypadá to, jako by na molu potkal bratry v triku Boards Of Canada, dal si s nimi pár drinků a jen tak nezávazně si poklábosil. Ale je to jen na chvilku, stejně jako je to s dalšími náladami na albu. "MG" má více tváří a pojí ji jediná - Martinovo zvídavé hledání nových a jiných zvuků tam, kde by se za jiných okolností příliš nedostal. Od magického Vangelise, přes domovské Depeche Mode z období poslední desky "Delta Machine", až po ostřejší elektroniku, za kterou by se nemuseli stydět ani takoví Nine Inch Nails. Od sci-fi soundtracku, přes chill-outové atmosféry, až po neposedné hrátky se zvukem a jeho možnostmi v rámci stravitelnosti.

Ano, tahle deska je poslechově velmi příjemná záležitost. Nic složitého po stránce přijetí jejího odkazu za svůj, ovšem také se solidním rozmachem a v rámci instrumentálního alba to platí obzvlášť. Je z něj cítit svobodná mysl, otevřenost a nekomplikovaná tvůrčí radost. Otevření se místům, kde bychom Martina jinak těžko hledali. Je to vnímavý pán a dává to o sobě prostřednictvím nového alba znát. Jeho šuplík se začínal plnit odloženými skladbami a motivy k prasknutí a bylo třeba jej otevřít a nechat tyhle nápady znovu nadechnout. Gore se zavřel s šíleným množstvím modulárních synťáků ve svém studiu Electric Ladyboy v Santa Barbaře, vzal si k ruce pár podobně zvukově postižených jedinců a začal pracovat. Výsledkem je šestnáct volnomyšlenkářských skladeb či elektronických ploch, které sice úpí pod těžkou změtí kabelů a pocitově strojovou existencí, ale na druhou stranu řada z nich působí vyloženě vzdušně a, chtělo by se říct, až živě.

Například singlovka "Europa Hymn" je to toho jasným důkazem. Nebo taková "Elk" - klidná a někam k hvězdám pootočená skladbička, která je zřejmě tou nejčistší na albu. Ani "Southerly" si v tomto ohledu nevede příliš jinak. Vedle těchto klidnějších kousků jsou tu takové jako třeba "Brink" nebo "Crowly", které jako by vypadly zadním vchodem z "Delta Machine" a přitom je to jen zdání, protože jejich další osud je jiný a Martin je popotáhl dál, než aby zůstaly nehybně ležet ve stínu takové "Soothe My Soul". Neměl bych zapomenout ani na těžší, nebo pochmurnější úlomky alba a zmíním třeba druhou v pořadí "Swamming" a nevynechám ani "Stealth". Vyloženě o tvrdé kusy ovšem nejde, je jim stejně jako ostatním dobře v atmosféričtější (čti klidně filmovější) rovině a to, že jsou trochu neposednější, je jen jejich první tvář. Seznamte se blíž.

Martin Gore dal dohromady kolekci písní, které umí zapůsobit víc, než do jejich dopadu leckdo vkládal. Nestává se tak, že by jen zaplácnul volný čas "jakýmsi albem jakési úrovně", ale je vidět, že si dosyta vyhrál a vydal zajímavou desku, která umí probudit emoce a nešetří hezkými místy. Vítejte v jeho zvukovém dokumentu o cestě ke hvězdám. Jsou s ním mnohem blíž, než je normálně běžné.