Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Časový rozestup pěti let mezi velkými deskami je mnohdy brán jako prohřešek, či jinak nemile vnímaný jev. S postupem času jsem osobně za takové prodlevy až vděčný, neboť vlastní touha kompletování sbírky pak není tak tíživá a zbrklá. Obecně lze samozřejmě podotknout, že takový materiál má svůj zralý věk a časový odstup songů jistě prospívá po stránce připravenosti a vyšperkovanosti. U kapely jako je The Corona Lantern však nelze takový aspekt vnímat doslovně, neboť aktivita jejích členů se v mezidobí štěpí a samotná sludge doomová existence je brána spíše jako projekt. O to víc překvapil samotný debut, který rozčeřil tmavé vody a způsobil patřičný rozruch v našich česky hovořících končinách. Následník takového díla se ale vyhlížel velmi obtížně, a když už se mysl soustředila jinými směry, vběhla v ústrety receptorům informace, že druhé album je tu. Do čerta antabus kopec, čili Certa Omnibus Hora, jest název mající charakter zaklínadla a po vzoru dávného pravidla, že správné album musí mít trojslovný název, funguje vlastně skvěle. A co hudba?

Osobně nevidím žádné radikální točení kormidel, propojení s jiným hudebními sférami, či nové experimentální úskoky. Stále jde o svérázný potemnělý sludge doom, který si tentokrát víc dává pozor na to, že jest u řady posluchačů oblíben a proto se snaží vyvarovat opatrných nášlapů. Zkrátka je zde víc cítit jistota a větší snaha o propracovanější konstrukci skladeb. V souvislosti s touhle kapelou často zaznívá kouzelná formule "monotónnost". Někdo ji více vnímal na debutu, jiný jej zas víc pociťuje právě nyní. Za sebe to vidím jako žánrovou povinnost, kterou se občas vyplatí porušit, nicméně tento skladatelský prvek vídám rád, když je použit citlivě a přínosně k atmosféře dané skladby. Tento nárok kapela dle mého skromného úsudku splňuje správně a já jsem za takové polohy vážně rád. Čím víc se nořím do spleti tónů alba aktuálního, tím víc objevuji jeho barevnou variabilitu, která se zpočátku vskutku může zdát jako opakující se křivka spadající do rituální plynulosti. Ale ať už je ta deska monotónní nebo ne, jedno je jisté - je skvělá.

Zajisté lze vypíchnout velmi silné skladby, které vidím v kusech jako Through This Swamp Of Oblivion a Make Me Forget. Na druhou stranu tím nechci nijak degradovat zbylé čtyři songy. I tyto písně jsou silné a disponují zajímavými charaktery. Co však propojuje celou nahrávku do formy kompaktního celku, je zaručeně kytarová práce. Právě ve chvění strun jsem našel to kýžené jádro, které činí z téhle desky tak unikátní činitel. Jsou to možná na první dobrou jednoduché riffy nebo vyhrávky, ale právě takové ty drobné ozdoby vytvářejí v kontrastu s relativně jednoduchými rytmy velmi zajímavý kontrast, který zahušťuje ještě náležitě tuhý vokál. Vše lze skvěle prožívat a plně vnímat skrze póry brzy dorazivší husí pokožky. Stačí jen trochu chtít.

Na druhou stranu jsem objevil momenty, či spíše chvíle, kdy mi deska nesedla. Šlo však o obecnou náladu k poslechu nevhodně nastavenou. Tato deska totiž nebude fungovat jako kulisní dekorace a podklad pro vyplnění nežádoucího ticha. Vážně je zapotřebí si nábožně prožít jednotlivá údobí a soustředěně vmíchávat do svého těla nehmatatelnou esenci podmanivosti, kterou se vám za takovou pozornost album odmění.